Indické nokturno (1989)

Možná bych byl více spokojen, kdyby hlavní herec/ hrdina nepůsobil až tak nezáživně, ale možná to zas nebyl špatný tah k dosažení toho, že mnohem víc (přestože snad nesleze ze záběru) vnímáte vše zbylé kolem něj, sdílíte ten jeho zvláštní prožitek v cizí zemi, aniž by sám protagonista výrazněji upoutával vaší pozornost.Indické nocturnoje totiž silně pocitový film a spíše než klasický příběh nabízí soubor velmi komorně probíhajících cestovních zážitků a setkání jednoho turisty v cizokrajní Indii během pátrání po dávném přítele. Zároveň tato zápletka s marným hledáním někoho zůstává často odsouvána do pozadí, nahrazuje ji až meditativní účinek u návštěvy převážně opuštěných vzdálených míst, cestování vlakem a dlouhého filozofování. Kupodivu mi však ten film nepřipadal nijak vyprázdněný, pokud se mi do jeho nálady podařilo dostat, naopak docela věrně vystihl různorodou směs pocitů u rozhovorů s náhodně potkavšími cizími lidmi. Nemám nic ani proti částečně metafilmovému zakončení, které sice nepřináší vyloženě silný závěr, ale aspoň docela originální (i se zachováním původního stylu) ano. Celkový zážitek nebyl pro mě o nic méně fascinující, než sledování reálných indických filmů 80. let v podobně úsporném stylu, tedy těch nezávislých, vzniklých mimo Bollywood. V některých scénách má osobité atmosférické kouzlo již samotné nasvícení polotmavých interiérů do oranžova nebo ve vlaku do modra, jiné scény mě zaujaly autentickým náhledem do indických reáliích mimo zalidněné centrum. Členění na kapitoly dle navštívených lokalit dodávalo filmu vyloženě rytmus, stejně jako občas znějící Schubertova hudba, která atmosféru velmi citlivě podbarvila.[75%]

Vlastně klasická, pomale poetická a filozofující road/walk movie, která jede podle stejné "šablony", jakou lze vidět třeba v TannerověV bílém městěnebo WendersověAlice ve městech. Hlavní hrdina (jehož přesné jméno nezjistíme, pouze hypotetická), hledá svého kamaráda, který je někde v Indii a vydává se za ním přes různá pobřežní města, aby ho našel. Celý film je rozdělený na konkrétní kapitoly, které vždy představují jedno přesné místo. V něm pak protagonista někoho potkává, nejčastěji místní obyvatele, ale také pár turistů (například Žida, který sem jede pod falešným jménem vyřídit si účty) a s ním nebo nimi konverzuje jak na témata čistě narativní ohledně stop po "zmizelém" kamarádovi, tak i na otázky ohledně bytí, vlastní samoty a především hledání sebe samotného. O to zde jde především, stejně jako v podobných filmech a líbilo se mi, jak Corneau tohle indické putování uzavřel mírně ironickou a sympaticky metafikční tečkou, ve které se děje přesně to, o čem protagonista momentálně vypráví a zároveň to podává jako smyšlený, teprve plánovaný filmový příběh. Jestli mě na tom něco zvlášť oslovilo tak právě tohle finále, jelikož jsem tuhle jeho podobu opravdu nečekal. Zbytek filmu je ale přesně to, co se dá čekat už od pohledu a vzhledem k tomu, že mám tenhle typ filmů hodně rád, tak jsem spokojený i tady. Vadí mi sice, jak moc je to chvílemi strukturně průhledné, takže tomu hrozila i určitá artová zaměnitelnost, ale v druhé půlce naštěstí Corneau předvede sofistikovanější a působivější metodu vyprávění. Například od chvíle, kdy profesor filozofuje o žití dvou životů a ten "pravější" žijeme v dětství a pak už jen ve snech, se dále protagonista, dokud je mezi místními, setkává a konverzuje především s dětmi. Nebo to, že čím víc mezi místními je, tím víc si ve všem okolo připadá ztracený, kdežto jeho hledaný přítel zde naopak nejspíš našel to, co hledal a tak plně do toho zapadl, že od protagonisty nechce, aby mu do toho vpadával. Zajímavé je i poukázání na zde ukázané turisty - nejen, že mají často krycí nebo "neúplná" jména, ale často sem jezdí jako svým způsobem poutníci, cosi hledající, co by zaplnilo prázdný prostor uvnitř nich, což má buď podobu pevnou skrze nějaký akt (Žid), nebo naopak neznámou a obtížněji nalezitelnou (protagonista, jeho přítel). Výsledek pro mě byl tak nakonec mnohem méně obyčejný, než se mi na první pohled zdálo a mé druhé setkání s tvorbou Alaina Corneaua tak dopadlo nadprůměrně (toprvnínaopak vůbec). Nevím jak další jeho filmy, aleIndické nokturnomá svou osobitost, zajímavá témata k zamyšlení, citlivě ukazuje indické reálie a přitom nezastírá, že skrze pohled turisty, kterému to spíš leze krkem, ale jelikož ho vše okolo převyšuje, chtě nechtě se musí podřídit, aby se v tomto "cizím" prostoru mohl pohybovat. Líbila se mi i práce kamery s důrazem na rozdíly mezi zaplněností či naopak prázdnotou některých míst a nechávající mluvit samotný prostor hlavně skrze "strohé" ukazování částí města nebo domů, do kterých se protagonista dostane, jelikož nevtíravě vyvolají mnohem víc pocitů, než aby do nich diváka nějak vmanipulovaly. Akorát té nediegetické hudby mohlo být o něco míň, třeba ve scéně v nemocnici mi přišla vyloženě nadbytečná a na sílu, skoro jak z nějakého amerického filmu. 4*

Putování živoucí Indií (v protikladu k Indiituristické;ne náhodou je film uvozen hádkou hlavního hrdiny s taxikářem o tom, kam ho má odvézt) a pátrání... po kom vlastně? V posledku každá opravdu důležitá cesta prozradí nejvíce o osobě, jež tuto cestu koná, a cesta podniknutá vNocturne indienv není výjimkou. Klíčové zjištění, k němužhledajícíRossignol postupně dospívá, zní, že "Já je někdo jiný", přičemž přijetí, či nepřijetí tohoto snímku u toho kterého diváka by pak bylo možné odvodit snad i od toho, nakolik tato královsky paradoxní teze tímto konkrétním divákemotřásla- či nakolik ji byl schopen vůbec identifikovat a přijmout ji nejen za zastřešující motiv (znovu a znovu jmenovaný F. Pessoa, proslavený vytvářením stále nových a nových autorských identit; na Západě vzdělávaný lékař, který dle svých vlastních slov může jakožto kardiolog a ateista v indické společnosti působit jako cizorodý prvek; inkognito Žida přeživšího holocaust cestujícího s Rossignolem ve vlaku a kontrast jeho avízovaného a skutečného cíle cesty do Madrasu; teosofická společnost; věštba z autobusové čekárny), ale i za vůdčí princip výstavby díla (vzato do důsledků film ani nemohl skončit jinak, než žeSPOILERhledající splynul s hledaným, čímž každé ze setkání, jimž si Rossignol prošel, přestalo být dílčí událostí, stopou vršenou na stopy v honbě za Xavierem, ale nabylo zvláštní jedinečnosti, stálo se událostí-vlastním vesmíremSPOILER), se všemi rozpornostmi (v logice západního myšlení) z toho plynoucími. Každopádně, tahle nějak to vypadá, když na vás skrze obrazovku dýchne exotika (a ne pouze na rovině vjemů, ale i myšlení!). 80 %

Nádherné putování po Indii za doprovodu fyzických pocitů i dušeních vzpruh. (Marný) pokus o klování záchytných bodů pro zavěšení někdejší indo-evropské kultury, jejíž indickou část jsme dokonale zapřeli a převálcovali nejen zde, ale i v Indii. Na druhé straně mě ale při koukání napadlo, že si uvědomuji jen dvě věci (fenomény), které Evropa světu (jako obvykle) ukradla, ale uchovala je a posléze vrátila i s pronájmem, úroky a valorizací inflace: černošské blues a indické myšlení.

Jímavě smutný, citlivý film zpředmětňující jalovou svůdnost unikání a ztrácení se před vlastní odpovědností za svůj narativ a svou plnohodnotnou roli, o nezralé fascinaci z dálky, na prahu dveří, v bezpečném lůnu ještě nerozlišených možností, o rozpolcující neochotě onen práh přestoupit, zkonkrétnit svůj příběh a převzít odpovědnost za jeho rozvíjení, třebaže opak nutně znamená, že dveře se zavřou a nestane se vůbec nic. *~