India Song (1975)

Když se po dlouhé expozici s pomalým snímáním interiérů vily poprvé objevilo více postav a ty se líně válely po zemi a trousily u toho neurčité romantické dialogy, domníval jsem se, žeIndia Songnebude úplně filmem pro mě. Ale pak mě Marguerite Durasová dostala – spojením oněch výtvarně honosných záběrů s detailní aranží předmětů a kulis (ta zrcadla!), množstvím hudby, tance a úsporných dialogů. Za pomoci obrazu, zvuku a mluveného slova s nostalgickým závanem po zážitcích ze vzdálené indické země připravila úžasnou atmosféru, s níž jsem si celkem brzy zvykl, že jsem se ocitl uprostřed jakéhosi delšího útržku příběhu, jehož předchozí pozadí není příliš odhaleno, jsme tedy nuceni vystačit si s pocitovým vnímáním toho, co režisérka v této silně poetické „baladě“ divákovi nabízí. Zároveň si mě tohle vnímání vykrystalizovaného umění podmanilo, přinutilo nečekaně zapojovat imaginaci, částečně podobnou čtení knihy, a ve chvílích dialogů mimo záběr si před tím zahlédnuté postavy jen představit, stejně jako si domyslet např. možný výjev hrajícího orchestru, zatímco během tance v místnosti stojí jen zavřený klavír bez hráče. Je vůbec fascinující, nakolik i s takto úsporným pojetím filmového vyprávění se značně osekaným příběhem lze při vnímání atmosféry dojít až k pohnuté katarzi a madam Durasové se to během mého sledování zadařilo. Navrch jsem se se zalíbením zakoukal do zářící plavovlasé Delphine Seyrigové a taky si připomněl, jak film od filmu stále více obdivuji Michaela Lonsdala – že je to borec vysokého hereckého kalibru, vím minimálně odDne Šakala, ale tedy... pouhým hlasovým projevem převažně z vedlejší místnosti(!) zvrátit poetickou atmosféru na totální psycho nervák (až mi bylo z jeho hlasu a zoufalých vypjatých výkřiků fyzicky nepříjemně), to mě zase nečekaně dostal. I takový pouhý záblesk zvratu s čímsi silně znepokojivým stačil v tomto podání k tomu, abych pocítil náhlou gradaci, aby mě další průběh „děje“ ještě více uzemnil i pouhými dalšími sešlostmi postav a opětovně hrající hudební skladba (vč. stejného aranžmá) najednou dotvářela pocitově protikladnou atmosféru.[85%]

Som priaznivcom experimentálnych snímkov. Či už obsahovo, alebo formálne. Neprítomnosť komerčných prvkov mi nevadí. Film ako umenie, je proste ústretové vo všetkom. Lenže tento akokoľvek silný, básnicky podaný a relatívne umelecký počin, je jedna ťažkotonážna nuda, ktorá svojím prednesom v štýle L'ANNÉE DERNIÉRE Á MARIENBAD, nepôsobí vôbec ani ako nejaký unikát a ani ako niečo, čo by zaujalo štylisticky. Iba ako uspávanka.

Zrejme najexperimentálnejšia adaptácia literárnej predlohy, akú som kedy videl, pričom nevylučujem, že sa dá natrafiť aj na niečo ešte bizarnejšie a zároveň rovnako umelecké. Počúvanie hovoreného slova a sledovanie neživých, zamrznutých obrazov postáv bez duše vás bude nabádať k predstavám, ako by India song vyzeral ako akademická vysokorozpočtová adaptáca, čiže niečo ako Milenec, ak sme u Durasovej alebo Indočína, ak sme v tej Indočíne. Rukopis scenáristky Hirošimy, mojej lásky sa nezaprie, tu ale ako režisérka zašla o podstatný kus ďalej (od diváka). Film vhodnejší určite na podrobný analytický rozbor než na nejaké dojmologické komentáre a percentuálne hodnotenia.

Je mi líto. Duras může v tomhle snímku používat sebezajímavější filmové nástroje, které většinou jiní tvůrci nepoužijí, ale pokud mi ten snímek nic neřekne, tak mě prostě nebaví a nemohu mu dát vysoké hodnocení. Jenom to, že je snímek experiment a nějak slušně drží pohromadě, pro mě prostě není ukazatelem toho, že se jedná o dobrý film. Jen prostě snaha o umění pro umění.

Kdyby Jeanne Dielman nemusela vařit a pomáhat s úkoly.