Imaginární přátelé (2024)

Velmi rozvleklé, patetické a opravdu mimořádně sentimentální bezkrevné dílo, které neudrží pozornost ani pacienta v kómatu, natož malého dítěte. Další film, u kterého nevím, kdo je jeho cílovka. Je zde navíc celkem zajímavá pointa, která divákovi říká, že imaginární přátelé jsou super a měli bychom si je držet co nejdéle......no nevim, no, ale podle mě stojí mnohem víc za to hledat přátele skutečné.

I zapomenutí dětští imaginární přátelé si zaslouží nový domov a páníčka, no né snad? Závěrečná pointa smázla spoustu nejasností, které se mi v mysli kolem figury Ryana Reynoldse či hracího plánu malé Bey vyrojily. Nic ale nezměnila na kýčovité, skoro až otravné snaze o neustálou povznášející dojímavost (z možné ztráty rodiče, z dětské imaginace, ze zapomenutí, z rozpomenutí, z vnitřního spojení), co se na potrhané dramaturgické lince bila s infantilností animovaných postaviček pro nejmenší.

Hezký nápad, který vyšumí do ztracena a navíc celou dobu drhne, protože smíchat drama o smrti a umírání seŠestým smyslema infantilní verzí Příšerek s.r.o., by vyžadovalo méně odfláknutý scénář a jiný přístup. A tak místo na emoce silného příběhu o naději, vzpomínkách a přátelství nastupuje dětinský digifest, ve kterém sice nechybí spousta nápadů, bohužel zcela samoúčelných, takže příběhu nijak neslouží. Navíc se pod ním ztrácí to kouzelné, co mělo diváka chytnout za srdce. Uměl bych si IF představit jako zábavný dětský animák i jako dojemné poetické drama, takhle dohromady to však nefunguje. Je tu sice pár dojemných i kouzelně magických okamžiků, u kterých i ta slzička ukápla, jenže film jako takový to bohužel moc nespasilo.

Pokud se (nejen o Vánocích) s dětmi usadíte před televizi s očekáváním rodinné komedie, tak si rozhodně pusťte něco jiného, než IF. Tento film totiž NENÍ komedií, přestože s v něm objeví pár úsměvných momentů. V současnosti bůhvíproč oblíbená manýra „rodinných filmů“ – totiž smrt jednoho či obou rodičů hned na začátku – se nevyhnula ani tomuto snímku. Smrtí maminky film začíná, a aby toho nebylo dost, pokračuje nemocničním pobytem tatínka, který je dle vlastních slov „rozbitý“. Hmmm, dál už děti koukat nechtěly… Mno, a já po zhlédnutí až do konce nevidím žádný důvod, ohodnotit tento „rodinný film“ více než dvěma hvězdami – jedna za vizuál a druhá za výkon Cailey Fleming v hlavní roli.

Problém tohoto filmu je odlišná mentalita amerických občanů a evropských (českých). Neznám nikoho ve svém okolí, kdo by měl nějakého imaginárního přítele. Všichni jsme si hráli s chrastítky - plyšáky - postavičkami z filmů a seriálů (Superman, Batman, Herkules atd.), ale neviditelní přátelé? V lecčem to připomíná Příšerky s.r.o., záměr je lehounce podobný i filmu Kid. Kdyby tak lidé dokázali dospět, ale ponechat si fantazii a dětské nahlížení světa. To by se na světě žilo líp. Já oceňuji především, jak si tvůrci pohráli s nápaditostí. Funguje to především, když Bea přetváří budovu do podoby, jak by chtěla, aby vypadala. Imaginární přátelé jsou milí a svým způsobem i docela originální film, který může pobavit dětského diváka stejně jako dospělého.