Hrdina proti své vůli (1992)

O tom, ako nepopierateľne pravdovravné, chvalabohu mienkotvorné, stopercentne nezávislé a nanajvýš objektívnemédiá manipulujú, ženú sa za senzáciami a hrdinu urobia aj z bezškrupulóznehobezdomovca. V tomto je film nostradamovsky profétovský, spomeňme si len naZelenského. Film obstojí ako kritika toho, čo sa v spoločnostiuctievana základe len toho, že niekto povedal: uctievajteho!Ale na komédiu má film trocha málo vtipu. Jedine že by sa človek smial na leteckých katastrofách.

Myšlenka sama o sobě není špatná (přivlastnit si cizí zásluhy nebývá správně, skromnost a poctivost je odměněna atd.), holt je to taková pohádka. Jen je natočená tím divným hollywoodským stylem, kde jsou postavy figurky na šachovnici a zkušený scenárista si hned po úvodní scéně může sepsat body a scény, jež budou následovat, a pak jen v pohodě odškrtávat. Navíc mi to celé přišlo bez duše, bez těla, prostě další takový film, aby se malý Hoffman cítil velký,

Ani pár hodin po dokoukání nevím, jak moc se mi to vlastně líbilo. Je to mix motivů, který by šel propojit naprosto jednoduše, ale tady z něj vzešla poněkud svérázná a podivně nesourodá absurdnost, která není ani tolik komedií, ani tolik dramatem a překvapivě ani tolik tragikomedií. Na pozadí se vyvíjejí složitější charaktery postav, které by vše působivě prohlubovaly, ale objevují se pouze v náznacích pár scén, kde je daná postava nejčastěji izolovaná od ostatních (např. když Bernie volá domů ohledně "dlouhé služební cestě". Kvůli tomu jsou postavy často krůček od nějakého posunu, který se ale záhy zase utlumí, protože by jinak vypadly z jejich (tragi)komické škatulky, na které stojí veškerý humor i kritika zveličování událostí médii. Tahle kritická nota přitom funguje, ale často do celku jakoby neplánovaně vpadne hlavně skrze postavy kameramanů a vedení televize, zatímco reportérka, která je hybatelkou této dějové linie, je spíš jednorozměrným strohým posunovatelem dění. Přitom tahle linie se, podle poslední scény, zdá být jako tou hlavní, ale na tu je zde až moc akcentu na dva složité lidské osudy, z nichž jeden z nich je věčný smolař, který když má jednou štěstí, tak se to svět nedozví a pak je tu druhý, který je čestný a dobrák, ale do prestižní role se dostal skrze podvodu kamaráda. Bavilo mě to, je to nepředvídatelné v jednotlivých zvratech (byť celek se dá očekávat), občas mě to rozesmálo nahlas, ale celkový dojem z toho mám kvůli výše uvedenému dost roztříštěný a popravdě mi nepřijde, že by se Peoplesova divokost (soudě podle jiných jeho scénářů) úplně setkala s Frearsovou režií. Musí to formálně spolupracovat a přitom to moc nejde. Takže dám pocitově lepší 3*

Nikdy jsem nechápal, proč tento film neměl větší úspěch. Má skvělý příběh a scénář, s úžasnými výkony, zejména od Dustina Hoffmana jako smolaře, který se stane hrdinou, Geeny Davis jako reportérky s dobrým srdcem a Andyho Garcíi, který skvěle ztvárnil filozoficky naladěného bezdomovce. Jediným negativem je podle mě přehnaný výkon Chevyho Chase jako reportéra, který působí spíše jako kreslená postavička. Doporučuji film všem, i když rodiče by měli dát pozor na sprostý jazyk v necenzurovaných verzích.
Hele, pohlídej mi boty.

Dustin Hoffmann zahrál svou roli Bernieho skvěle, ovšem i další postavy byly velmi přesvědčivé – například novinářka Gale v podání Geeny Davisové anebo Andy Garcia coby velebený bezdomovec John Bubber. Film se sice prvoplánově zabývá mediálními manipulacemi a některé vizitky mediální práce (například kameramani) jsou vyvedeny až do absurdně groteskní podoby, jenže neméně důležité je linka toho, čemu se říká hrdinství. Jsou oslavy hrdinství na místě? Hrdinové nejsou hrdinové proto, že chtějí být za hrdiny, rozhodně jim patří vděk a obdiv, ale... bujaré oslavy? Neuvádí to hrdiny do rozpaků? A nakolik vlastně jsou či mají být hrdinové mediálně přitažliví? Bernie LaPlante není žádný intelektuál, jeho poučky pro syna znějí zmateně a poměrně hrozivě, nicméně LaPlante naplňuje hlášku doktora z Vesničky mé střediskové: když není nikdo jiný, kdo by to mohl vykonat, musí to vykonat on. Jako třešinka na dortu působí motiv ztracené boty – není to náhodou, dámy a pánové, z Popelky? Je! Jenomže nejsme v pohádce a Bernie svou zbývající botu vyhodí, čímž rozpohybuje soukolí příběhu ve prospěch Johan Bubbera a jeho pojetí, jak se hrdina může projevovat – soucitně, motivačně, komunitně. 95%