Hostile (2017)

Postapokalyptický horor je celovečerní prvotinou režiséra Mathieu Turiho. Ten se zjevně nebál riskovat, neboť se rozhodl pro odvážný žánrový experiment. A protože do kin i na streamovací platformy přinesl něco neokoukaného, divácké ohlasy byly, jak už to u podobných pokusů bývá, silně rozporuplné. Turi vystavěl příběh na dvou kontrastních dějových liniích, což byl v době uvedení snímku velmi populární narativní trend. První linka nabízí nekompromisní, špinavé postapo, zatímco ta druhá funguje jako retrospektivní melodrama z doby před globální katastrofou. A právě tento kontrast vyvolává nejvášnivější debaty. Jde drsný survival a romantická linka vůbec k sobě? Pokud jde o šokující pointu v samotném závěru, odpověď zní jednoznačně: Ano! Scénář sice není vystavěn nijak složitě, ale díky chytře zvolené struktuře dokáže spolehlivě zaujmout jak mužské, tak ženské publikum. Hororová atmosféra a napětí zde nestojí na laciných lekačkách, ale na budování intenzivního až klaustrofobického pocitu bezmoci. Což je fascinující paradox, uvážíme-li, že se hrdinka pohybuje v jinak zcela otevřené, pusté krajině. Turi neponechal nic náhodě a vykreslil svět přesně tak, jak by po kolapsu civilizace mohl vypadat. Nejde o převratnou originalitu, ale precizní režisérské řemeslo zde dokázal vytěžit z minima naprosté maximum. Námět romantické linky v retrospektivě zase pro změnu jako by vypadl ze slavného snímku „Pretty Woman“ (1990). Bohatý, pohledný francouzský galerista Jack versus drogově závislá Juliette. Na první pohled to samozřejmě působí jako naivní červená knihovna plná scenáristických klišé a místy nepřirozených dialogů. Jenomže právě v této zdánlivé banalitě se ukrývá klíč k finální pointě. Je to absurdní, patetické a příliš okatě to útočí na první signální našich emocí? Svým způsobem ano. Ve výsledku jde však o nesmírně dojemné a hlavně originální završení celého filmu. Snímek jako celek je sice koktejlem motivů, které jsme už v různých obměnách viděli jinde, ale na to, že se operovalo s velmi skromným rozpočtem, což vizuálně vůbec není poznat, Mathieu Turi jasně dokázal, že filmové řemeslo ovládá na jedničku.

Film bych neoznačila za horor. Hororových prvků tam bylo pomálu. Je to vlastně komorní příběh o ženě závislé na drogách a jejím bohatém zachránci. O jejich vztahu, lásce, ztrátách. Vím, že to nebylo předmětem filmu, ale mně trošku vadí, že jsem nedostala vysvětlení toho, jak ke katastrofě došlo, co se stalo s Jackem poté, co se mu stalo v metru a Juliette ho nenašla v nemocnici. Jak a proč ke katastrofě došlo, z jakého důvodu, jaké měla následky. Ty tedy vidíme, ale bez vysvětlení. Flashbacky mi nevadily, vedly nás až do úplného konce, kde se pozorný divák, který celou dobu tuší, že je něco jinak, dozví pravdu. Je to překvapivé, ale mně tam prostě chybí to objasnění. Lepší dvě.

„Kráva auto převrátí, vše se ve zlé obrátí.“ A to nejen pro ni, ale i pro diváky, kteří pak zažívají tzv. Turiho muka. Kvůli šílenému množství flashbacků, zabývajících se růžovou minulostí v dobách před apokalypsou a vztahem prince na bílém koni a feťácké vyžírky, zatímco boj o život v převrácené dodávce je odbytý pár minutami. Korunu tomu dal romantický závěr s Juliette a vychrtlým zombíkem, který zničehonic konvertoval k vegetariánům a kostnatou pracičkou dělal jen šmudliky šmudliky po ksichtíku. Scénář jako by v postapo světě zdivočela Rosamunde Pilcher.

Zdlouhavý a zdánlivě zbytečný flashbacky nedávaly vzhledem k "aktuálnímu" příběhu moc velkej smysl, ale v závěru do sebe všechno pěkně zaklaplo. Takže jo, pokud se na Hostile dívám jako na poměrně originálně pojatou romantickou podivanou, jsem vlastně vcelku spokojenej. Ale pořád si myslim, že těch flashbacků jak z červený knihovny zase nemuselo být tolik a dalo se přidat víc scén z postapo světa (byť chápu, že rozpočet byl nejspíš dost skromnej). V tomhle pojetí se totiž těch jinak soudnejch 80 minut stopáže přece jenom trochu táhlo. Třetí hvězda za finále, nehollywoodskej závěr, filmařinu a místama napínavou atmosféru i přes komornější pojetí postapo části. A taky proto, že chci zkrátka podpořit evropskou kinematografii, která neni v tomhle žánru zase tak obvyklá.

Moje první a asi i poslední setkání se žánrem červenoknihovní postapo, o kterém jsem, přiznám se, neměl dosud ani páru. Dvě odlišné dějové roviny by mi vůbec nevadily (byl jsem naopak zvědavý co se z toho všeho nakonec vyvrbí), snad ani ne jejich závěrečné prolnutí se v absurdním patetickém kýči. Ale nepřekousnu onen model, hojně nadužívaný v pseudoromantických blábolech - bohatý, kultivovaný, zajímavý, francouzsky charmantní elegán se na první pohled zamiluje do hloupé, nepřitažlivé feťačky, nakvartýruje si jí k sobě do bytu, vyléčí jí ze závislosti, posléze jí věnuje luxusní, středně velký zámeček a chce s ní mít bejby. Tahle zápletka mi přijde x-krát pitomější a absurdnější, než závěrečné rozuzlení. Ale postapo scény jsou hodně slušné, škoda toho tvůrčího potenciálu na tak hloupý film.