Historie hříchu (1975)

Jediný v Polsku natočený film Borowského, v pořadí třetí přepis románu klasika polské literatury Źeromského nezapře erotické (až lehce pornografické) zaměření jeho všech předchozích filmů, ale přesto je jiné. Vizuálně vytříbené, výprava skoro jako u Viscontiho společenských dramat, obsazení čistě polskými herci  (výborný Lukasziewicz a Wilhelmi)

Hovoří se tu o erotice, o karmě, ale stranou zůstalo, jak tu Borowczyk naplno uplatňuje své originální pojetí filmové reality coby mechanického orloje zkombinovaného s výraznými psychedelickými pasážemi. To první jde jistě na vrub jeho zkušenosti animátora (rychlé střihy a PRO-střihy, samozřejmé, ale musely být dokonale rozmyšlené), to druhé zřejmě šlo ruku v ruce s jeho vlastními zkušenostmi. Abych to lépe popsal, snad by se ta technologie dala přirovnat ke snímání Herzova Spalovače: Herz vzpomínal, jak měl na něj režijní knihu 3x tak velkou než obvyklý film... Je jasné, že popsat ty minizáběry zabere spoustu místa. Výsledek je ale boží. Oproti Blanche je tu delší stopáž a tempo střihů snad není tak nacvakané a prokomponované. Je tu ale pořád a je velmi originální. Celek tím získává velmi zvláštní charakter a právě proto je film mistrovský. Jinak tu platí co o Blanche - Borowczyk nebyl režisérem "co", ale "jak". Mně tenhle film fest dlouho ležel mezi staženými, až jsem ho kdysi i vymazal a teď stáhl znovu. Nelákala mě jeho paleta, ani téma. Navíc zase ta secese: autenticita staroby je tu hmatatelná v mnoha aspektech, zdá se, jakoby tvůrci ani nemuseli moc hledat lokace, materiály, tvary... Vše je strašlivě autentické. Ošoupané, zašlé. Děsivá jsou v tomto ohledu zejména místa „počestné“ pracovní příležitosti pro dívku – od písařky, přes šičku až po pokladní – vše samo v příšerném „ženském kolektivu“ toho nejhrubšího zrna, s hnusáckým hlídačem, který "sám neměl 27 let volno" anebo prostě uvězněná za sklem, točíc klikou jako opice… Noční můry. Jestli nedávám pět, je to z důvodu, který mi filmy podobné zápletky otravují: od začátku se ví, jak to dopadne a my jen musíme vydržet do hořkého konce, případně ocenit zpracování peripetií. Zelnik i Łukaszewicz představují oba „temné“ mužství, jak o něm sní leckterá… Łukaszewicz byl v té době stylizovaný do Szymanowského – nějaká polská speciálnoscz. Długołęcka je jak polská Laforet, ale má i něco z Kariny. Je vidět, že nebyla jen herečka. Inteligentní, šedé, těkavé oči jsou vážné, polekané. její milování připomíná snímáním Sokurovovo Zachraň a zachovej. Taky proklenta. Houslový koncert M.-Bartoldiho zde plně funguje, funguje i v druhé rovině pro hlavní herečku, která prý v civilu byla houslistkou. Funguje výtečně i dvakrát přes sebe ve chvílích, kdy její postavě není dobře – snadné a funkční řešení. Krásný je opakující se hlas žluvy. Jarní volání.

Láska až za hrob vedoucí k postupné a celkové záhubě. Aneb od počestně dívky k padlé zatracenkyni. Tak by se dala charakterizovat cesta mladé ženy za svou láskou, která se zvrhla v životní pouť plnou trápení a pořádného vystřízlivění. Především ohledně mužů, kteří ji po celou dobu různými způsoby využívali (teda hlavně tím jedním, že). V tomto film svoji satirickou podstatu a kritiku společnosti skutečně nezapře (a naznačí to vlastně už ironický začátek u zpovědi). Možná jenom škoda té poněkud až příliš velkorysé stopáže, tempo snímku jí zrovna neodpovídalo (chvilková nuda se sem tam dostavila a nezabránila jí ani Grazyna svým hereckým výkonem a půvabem). Nicméně, slabší 4* (i s ohledem na stylizaci a docela odvážné scény na Polsko poloviny 70. let) si film jistě zaslouží.

Pikantní stylové drama coby náhled na hořký život a bídnou smrt hloupoučké, submisivní a pošetile milující měšťácké nány, citově se trýznící dcery hysterické matky a slabošského otce. Místy a časem volně plynoucí historky marného putování za chimérou vztahu k muži svých snů a nakonec jen mizerného a bezpáteřného přežívání mladé ženy, předurčené životu v zajetí konvencí své společenské vrstvy... Epizodky plné dekadence, zhýralosti a smilstva "z lásky", příběh jako vystřižený z červené knihovny křížené pulpovým eposem, příběh ze kterého na vás doslova dýchne odvrácená a zkažená tvář "belle epoque" a v plné kráse a doslova nahotě fungující i jako úšklebek nad pokryteckou morálkou středních vrstev své doby... . . . Nečetl jsem Żeromskeho knižní předlohu, ale film sám o sobě je - navíc při uvědomění si doby a místa vzniku (!) - působivě stylizované a vizuálně vytříbené dílo s nádechem společenské satiry, umocněné navíc famozní hudbou první části houslového koncertu e moll (op. 64) Felixe Mendelssohna-Bartholdyho (viz či spíše slyš nahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Felix_Mendelssohn_-_Violinkonzert_e-moll_-_1._Allegro_molto_appassionato.ogg) a korunované vskutku doslova secesní krásou Grażyny Długołęcke jako Ewy (hm, tak zde ji nemáme ani v dadabázi - směšné - viz tedyhttp://filmpolski.pl/fp/index.php/16157_3), >oběti i vraha< ve vší animální ženskosti a primitivní podřízenosti se krutému osudu. - - - P.S. Dlužno ovšem dodat, že film to bude blízký spíše labužníkům a pokročilým - a to nemyslím ironicky - viz blábol o "Angelice" v jediném zde dosud umístěném (pseudo)komentáři jistého "kamerového technika" (sic!)... Hm... - - - P.P.S. Ještě jednou - hudbymilcům komplet celá ta krása...http://www.youtube.com/watch?v=Pmj7nCRYNs4- - - P.P.P.S. (leden 2013) Ejhle! Grażyna Długołęcka proszę panie i panowie konečně doplněna s historicky hříšným prodlením deseti let zde do dadabáze. Sława!!! - - - - - (Poprvé viděno kdysi v >hříšných dobách< normalizačně kulturní historie brněnského filmového klubu, pamětnické hodnocení 21.10.2005, komentář zde /po repete na dvd s původní zvukovou stopou a originálním formátem obrazu/ třetí - reálný jako první - 17.2.2012)

Skôr než poľská Angelika, je to poľská Moll Flandersová.