FYRE: Největší večírek, co nikdy nebyl (2019)

Asi každý pozná aspoň jedného človeka, ktorý má stále veľké plány, ale v hlave má toho žalostne málo. Vedia svojím entuziazmom presvedčiť ľudí, ktorí o veci tiež nemajú priveľké znalosti, takže nevedia, že ide o hlúposť zaobalenú do pekných slov. Niečo ako Elizabeth Holmes. Presvedčia vás, že majú nápad, že budú v niečom prví, a preto sa stanú známymi a pod. a máte sa k nim pripojiť. No sú to len hlupáci, ktorí sa skôr či neskôr stanú podvodníkmi. A to je aj tento prípad.

Najväčší večierok, čo nikdy nebol, je naša deaflympiáda z roku 2011. Haha, to by mal spracovať Netflix. Doteraz sa na tom bavím. Magor si zmyslel, že usporiada festival na ostrove, ktorý vraj kúpil, pritom ho nekúpil, a nakoniec to ani nemalo byť na ostrove, ale na polostrove, ktorý na počítači upravili ako ostrov. Účastníci mali za ťažké prachy bývať vo vilách, ktoré tam neboli, nebola tam ani elektrina, ani hajzle pre tisíc ľudí, ktorí si kúpili lístky. Takže postavili stany, ktoré zostali po nejakom hurikáne, hudobné skupiny odmietli účasť, namiesto kulinárskych špecialít dostali chlieb s plátkovým syrom a paradajku, a mali šťastie, že vôbec vodu. Tak to dopadne, keď človek vo veľkom štýle robí veci, o ktorých nemá ani páru. Agentúry usporiadavajúce koncerty a festivaly sú totiž úplne iný druh podnikania ako tie blbiny, ktorým sa predtým venoval. Veľké oči + veľké ego = veľké dlhy. Dokument bol dosť chaotický, rovnako ako ten "festival".

Když něco působí až moc dobře, z největší pravděpodobností se jedná o podvod. Sám nevím jak bych reagoval mít tu možnost se tehdy festivalu FYRE zúčastnit. Jendo ale vím, na tento dokument ze zákulisí a „vzniku“ tohoto festivalu a podvodech Billyho McFarlanda ve spolupráci s Ja Rulem jsem se díval s fascinujícím zájmem. Další z řady povedených Netflix dokumentů.

„Drzé čelo lepší než poplužní dvůr.“ A tady šlo o enormně drzé čelo. Dokument dobře mapuje příběh podvodníka a jeho nebetyčného podvodu, kterému v přímém přenosu přihlížel celý svět. Doba sociálních sítí přeje podvodníkům, ale i jejich okamžitému demaskování. ___ Líbil se mi rozsah dokumentu, který disponoval scénami ze zákulisí, z porad, ale i rozhovory s návštěvníky festivalu, s lidmi, kteří na něm pracovali…. Kromě hlavního padoucha, který bezostyšně využil pozlátko, vyleštil ho na maximum a pak prodal jako pravé zlato z dokumentu jasně vychází, že velké zlo se dá dělat jedině, pokud má člověk společníky (ať už zapojené, či jenom mlčící). ……  Mnoho lidí tak dobře vědělo, kam celý chimérický festival spěje, nikdo ale ostatní nevaroval, neupozornil na situaci. Naopak, nechali své kolegy dál makat, dál vkládat peníze do nesmyslného projektu, jen aby sami ještě něco vyrýžovali. A úplně nejhnusněji se mi jeví sobectví zklamaných návštěvníků, kteří jednu noc v promočeném stanu popisují jakoby museli dřít deset let na galejích. Výstižná je v tomhle směru historka, kdy při nedostatku stanů: „můj kámoš nechtěl, aby blízko nás spali další lidi, tak okolní stany strhal a do některých i nachca….“  Sobectví a touha po exkluzivitě, která však ve skutečnosti znamená, že jde člověk s davem podobně rozdychtěných sobeckých namachrovanaců. SHRNUTÍ: Jak snadné je prodávat vzdušné zámky v době sociálních sítí.

Hranice mezi vizionářstvím a podvodem je někdy zatraceně tenká. Amerika je zemí nebývalých možností, a to platí i pro možnosti podvádění. Fyre začal jako cool a hodně ambiciózní myšlenka, ale postupně se proměnil ve fiasko, kterou část světa sledovala s otevřenou pusou. Kdyby za tím člověk necítil lidské neštěstí, možná by se i smál (protože slíbit někomu luxusní bejvák, a pak ho narvat do nouzového stanu – to chce vážně odvahu a značnou dávku cynismu). Dokument zvládá ten nečekaný kolotoč podfuků, náhod a postav prodat až nečekaně přehledně a přitápí pod kotlem do poslední minuty, takže FYRE nikdy nevyhasne. Naopak. Až zřetelně dokáže poodhalit, jak se dá alespoň na chvilku žít Americký sen. A že ne vždycky to musí být úplně košer.