Fotky zítřka (2014)

Je vyloženě škoda že to je tak dlouhé, protože herci jsou v pohodě, nápad taky, jen pokulhává děj. Tyhle malé zapadlé nezávislárny by měli lidé trochu víc vyhledávat, potom by se jich pár chytlo i na stříbrném plátně. Kratší formát by tomu slušel víc, protože už po třetině filmu začne být jasné že neví kudy kam.

Slušné indie mindfuck scifíčko, ktoré možno dáva, možno nedáva tak úplne zmysel. Skvelý nápad s fotkami trochu dopláca na to, že postavy sa pre potreby toho, aby bolo o čom rozprávať, chovajú občas dosť hlúpo a konflikty vznikajú takpovediac umelo. Každú chvíľu sa zdá, že film je o niečom, aby sa zápletka rýchlo vyriešila a objavila sa ďalšia. Určite potešil jeden zásadný zvrat pred koncom, avšak či vďaka nemu všetko zapadá do seba, na to by asi odpovedalo až druhé pozretie. A možno je to celé lepšie len "precítiť", ako sa hovorí v jednom oveľa známejšom z ďalších podobne ladených filmov.

(MOŽNÉ SPOILERY!). Ohledně tohoto filmu natočeného před jedenácti lety, v době největšího rozmachu kvalitních děl, jako mnozí ostatní zde komentující kritici, nemám příliš co říci. Bohužel, či naštěstí, ani nevím. V mém případě se však na rozdíl od nich jedná o prostou nemožnost samotný snímek popsat, jelikož se mne vlastně skoro ani nedotkl, kterak se vznášel v jiné, pro mne nepochopitelné dimenzi. A též kvůli neschopnosti spatřit v něm záchytné body, jež bych mohl k popisu využít. Čili charakter postav, zde nulový, případně vývoj děje, zde plochý a nevýrazný. Zkrátka, čeho je moc, toho je příliš, a tento snímek to se snahou přijít s inovativním řekvapením skutečně trochu přehnal a stal se čirým, mdlým opakem (...). Jistě, snímku se nedá vytknout samotný nápad přijít s něčím novým. Tedy s vynálezem schopným vytisknout fotku z budoucnosti. Jenomže uchopení tohoto tématu se mi zdá dosti nešikovné. Jednou se máme zuby nechty držet budoucnosti, podruhé nemusíme, a do třetice vlastně ano, jelikož se tím můžeme událostem za dvacet čtyři hodin vyhnout. Nebo, vlastně ne, jelikož můžeme nahlížet i o týden, dva dopředu, jen nevíme, jak (...). Čili, úplný chaos. Co se týče postav: dalo se očekávat už od poloviny filmu, že z trojice přátel přežije jedn jeden, či nikdo, jelikož se mezi sebou povraždí. Milostná zápletka ušla, ale jevila se mi strašně nucená, tlačená. Dialogy mezi postavami představovaly narychlo a horkou jehlou ušitou primitivnost. Jinak se to ani říci nedá. Stejný pocit mám ze samotných fotek zítřka, odehrávajících se sice zpočátku na pestrém podkladě, jenomže poté se už ony dálosti motivem spíše opakují. Zde bych třeba dva tři dny vynechal (...). Chvílemi je snímek zcela tichý, a my se cítíme pod napětím. A poté nastane úplný obrat, a v závěru několik vražd. Uznávám, poslední dvě, kdy hlavní hrdinka zabila svého kamaráda, a poté i přítlele, se mi líbila. Propracovanosti těchto okamžiků však zcela chyběl smysl poté, co jsme se z jejích úst dozvěděli o jakési blíže nevysvětlitelné možnosti měnit budoucnost ještě než nastane, a tedy samotnou přítomnost nikdy nevyvolat. Asi bych potřeboval dvakrát vyšší inteligenční kvocient, abych byl s to myšlenku autora pochopit (...). Závěr je vždy těžké vypracovat ke spokojenosti všech. A mne se nelíbil. Narychlo vypracovaný podobně jako v případě dialogů, kdy je hlavní hrdinka odvedena policistou do vězení, aniž by mohla změnit budoucnost, mi nevyhovoval. A chvíle, kdy každému dojde, že čas jde dál, jako by se nic nestalo. mi přišla coby hřebíček do rakve odosobněnosti, již vůči postavám cítím (...). Snad jen ona hlavní hrdinka (Danielle Panabaker) mi připadla alespoň trochu sympatická. O ostatních postavách se však totéž ani zdaleka říci nedá. Děj mne příliš neoslnil, znám mnohem lepší. Naštěstí však i o dost horší (...). 40 procent. Dvacet za originální nápad, deset za hlavní hrdinku a deset za napětí a akci. Jen, kdyby tyto dva zmíněné prvky tvůrci lépe uchopili. Ačkoliv, možná i tak učinili, a já jen zkrátka nejsem ta správná cílová skupina, jež by je ocenila. Nedoporučuji nikomu, kdo požaduje solidní sci - fi podívanou s tradičním pojetím dialogů, charakterů postav a kamery, jež zde byla pojata pro tento typ filmu typicky odlišně. Avšak doporučuji každému, kdo má rád překvapení, pořádný thriller, trochu i vraždy, ale především komornost.

Příběh je založený na originální myšlence, že znalost budoucnosti znamená omezení svobody rozhodování v přítomnosti. Ve skutečnosti je tomu jinak. I když někdo nahlédne svoji budoucnost, je velmi nesnadné jí uniknout, třebaže se o to člověk snaží. Budoucnost je totiž hrozně rigidní. Co je toho příčinou? Jsoucno je rozdružené do nesčetných jednotlivin, jež jsou spolu propojené ještě nesčetnějšími vzájemnými interakcemi a vazbami. jež člověku v naprosté většině unikají, takže neví kam zapřít páky, aby způsobil požadovanou změnu. Dalo by se tedy říci, že v každém přítomném okamžiku je na budoucnost už zaděláno, ba že na nás už čeká, a že tato budoucnost se neděje pouze vzhledem k nějakému konkrétnímu člověku, nýbrž vzhledem ke všemu. Trochu to připomíná Machův princip, podle nějž jsou setrvačné vlastnosti tělesa určené rozložením hmoty a energie v celém vesmíru. Popis konkrétního příkladu, který demonstruje, jak obtížná je manipulace s budoucností, lze najít v Meyrinkově povídce Telefonní spojení se Zemí snů. Nejde o autorovu fabulaci, nýbrž o popis skutečné události, která se stala v roce 1921. Další mrzutou vlastností budoucnosti je to, že je stydlivá a nechce nikomu dovolit, aby jí koukal pod sukně. Jen vzácně někomu umožní, aby zahlédnul její kotník, lýtka či stehna a někdy prý i kozy (jak tvrdí vizionáři), ale celá se zásadně neukazuje. Co dělá budoucnost, než se stane přítomností? Nedělá celkem nic. Prostě čeká, povaluje se na boku a aby se nenudila, sleduje, jak si na tenisovém kurtu pinká míčkem osudovost s prozřetelností. – Koukám, že jsem nějak odbočil od tématu. Film vychází z jiných premis, ale story je dobře promyšlená a všechno do sebe zapadá. Mám rád filmy o hrátkách s časem, takže možná mírně nadhodnocuji.

Filmy o časových paradoxoch alebo cestovaní časom budú mať vždy niečo do seba. Zaujímavý námet o tom, ako sa dá využiť fotoaparát, ktorý vytvára fotografie z budúcnosti, predstavuje vo svojom filme z roku 2014 režisérBradley King. Prostredníctvom hlavnej myšlienky, využívajúcej koncept možnosti nahliadnuť do budúcnosti, zároveň poukazuje na medziľudské vzťahy a akúsi prirodzenú ľudskú chamtivosť, chcenie mať stále viac, ktoré môžu vyústiť až do tragických udalostí. Pomerne komorne pôsobiaci počin, odohrávajúci sa prakticky na ploche dvoch izieb, obsahuje v podstate všetko, čo od podobne tematicky ladeného diela divák očakáva. V rámci jeho príbehu vyvstávajú rôzne otázky (v tomto prípade týkajúce sa nielen času, ale vôbec podstaty existencie spomenutého fotoaparátu), pričom príbeh sa zároveň snaží pôsobiť nepredvídateľne. To sa mu svojím spôsobom viac-menej darí. V závere naň síce dolieha možno až prílišná snaha pôsobiť komplikovane, čo je v konečnom dôsledku čiastočne na škodu, ale väčšinu svojej minutáže dokáže diváka adekvátnym spôsobom baviť. Viditeľne nižší rozpočet či neopozerané herecké tváre takisto neprekážajú, keďže snímka pôsobí dostatočne profesionálnym dojmom.Time Lapseale aj napriek tomu, že predstavuje pozerateľný film, nedokáže preklenúť hranicu priemeru, čo sa celkovej kvality týka. Námet aj realizácia sú obstojné, ale nie zas svetoborné. Snímka režiséra Bradleyho Kinga má svoje limity, ktoré dosahuje, no neprekonáva. Ale to v konečnom dôsledku stačí.