Dva akry země (1953)

Pozoruhodný obraz rolnické Indie 50.let minulého století.

Přečetl jsem si komentáře, abych se neopakoval; ostatně jich není mnoho. Film Do Bigha Zamin (zní to podezřele česky či chorvatsky Dvě jitra země) je filem rodinným a marxistickým (pozor na záměnu s filmy pro rodinu a socialistickou agitkou). Řekněte, existuje někde ve vašem okolí rodina, která se nerozpadá v důsledku různých egocentrických zájmů svých členů (pokud muž v ní nefuguje v roli domestika)? Nebo to raději neříkejte, stejně bych tomu nevěřil. A tahání rikši je dobrý symbol proletářské práce, i strašidlo exekuce je tu zobrazeno s marxistickou zřejmostí. Dosud povinný indický happyend se v tomto případě koná jen napůl: Rodina je si ce zachována, ale ekonomicky leží v troskách, nepatří jí už ani hrst "rodné" hroudy. Indická větev neorealismu je součástí jednoho stromu; De Sicovy Zloději kol na mě před padesáti lety působily stejně. Možná právě proto je oba filmy možno vidět jen jednou. - Bimal Roy se pokusil odlehčit (či zcizit) film optimistickýi písničkami připomínajícími muzikálovou formu; tento "oxymóron" (chudé bohatství) je sice překvapivý, ale příhodný. - Ještě mě to nutí vrátit se na začátek, k recenzím. Především mě zaujala Flakotasova poznámka:Docela mě překvapilo, že Indie ke svému pojetí neorealismu nepřidává navíc nic vlastního, žádné specifické národní prvky. Filosofové se shodují na tom, že člověk má dvě poznávací mohutnosti, vědomou a nevědomou; Bergson spojuje intuici s inteligencí, Deleuze mythos a logos, Goethe Dichtung a Wahrheit atd. Z racionálního pohledu bych tuto poznámku odsouhlasil, ale něco mi říká (nejspíš intuice), že tomu tak není, že mezi filmy Zoději kol a Dvě jitra země, je dost zásadní rozdíl, který dnes nejsem schopen verbálně popsat.(13.09.2024)

Úvodní radostný tanec, oslavující příchod vytouženého deště, je falešnou předehrou svádějící k představě bezstarostného venkovského hemžení. Příběh slavného filmu bengálského režiséra Bimala Roje (oceněného v soutěži v Cannes), se však v jádru dotýká tématu industrializace krajiny a fatálního obtisku "developerských" snah v životech prostých rolnických rodin, pro něž je střežený kus půdy jediným pokladem. Otec, jenž musí rozhodnutím soudu splatit dluh 235 rupií, jinak ztratí své dva akry obdělávané země, se vydává se synkem Kanhajou do města a v chaotickém, odcizeném a sociálně nerovnovážném prostředí se snaží zvládnout závod s časem, s nasazením veškerých sil. Kalkata oba rychle rozděluje, a zatímco otec Shambu střádá any a rupiie jako vodič dvoukolového vozítka rikši, Kanhaja tráví dny se svými vrstevníky, kteří na ulicích leští pánům střevíce. Tragický zlom přichází v momentě, kdy ani nezdolná vůle čestného člověka nemá sílu odolat náhodě či ďábelskému lákadlu v podobě loupežných pokusů a zklamaná rodina odchází k horizontu beznaděje se šrámy na těle i duši. Poučný příběh, v němž v kontrastu s De Sicovými Zloději kol morálně selhává synek namísto otce, má neorealisticky a humanisticky laděný nádech, byť zrovna scény nuzného okraje společnosti, prostředí "slumu", v němž chudina přebývá, jsou zřejmě natočeny v ateliérových kulisách a ne v reálu. Čs. distribuční verze, oproštěná od tanečně-pěveckých vsuvek, nicméně ubíhá jako přesně načasované, napínavé drama-facka systému.(19.09.2013)

Docela mě překvapilo, že Indie ke svému pojetí neorealismu nepřidává navíc nic vlastního, žádné specifické národní prvky (s výjimkou zpěvu samozřejmě) - Dva akry země v podstatě jenom dokonale kopírují styl Zlodějů kol a jiných filmů a působí díky tomu téměř evropsky. Exteriérové scény dýchají autenticitou, problémy ústřední dvojice se směrem k závěru kaskádovitě vrší a otevřený konec jenom potvrzuje, že Bimal Roy se od De Sicy, Viscontiho a jiných naučil hodně. O vysokém hodnocení mě ale definitivně přesvědčila až výtečně vyhrocená scéna se závodem dvou rikš a koně, ve které se film (a nejenom on :) láme do finální smrště událostí.(18.09.2013)

Film, který sice vznikl v Bollywoodu, ale díky rukopisu bengálského režiséra Bimala Roye se řadí do tou dobou vznikající Indické nové vlny (též "parallel cinema"). Zoufalství otce a syna, kteří přichází do Kalkaty, aby si tam sebezničující prací vydělali na záchranu svého maličkého venkovnského pozemku, je podáno skutečně srdceryvným způsobem a člověk by musel být ohromný cynik, aby hrdinům do poslední (notně hořké) chvíle nedržel nejen palce, ale i všechny ostatní prsty na rukách i na nohou... Kvalit filmu si v roce 1954 všimli i v Cannes, kde byl oceněn.(22.01.2010)