Dům na vlnách (2022)

Po dlhšom čase konečne dobrý film z produkcie Netflixu, hoci mohol pokojne byť tak o štvrťhodinu kratší (minimálne dvojhodinová stopáž sekne viac kórejským kriminálkam, než japonskému anime). Postavy v priebehu deja dozrievajú a hľadajú cestu k sebe, to najpodstatnejšie sa ale žiaľ udeje možno v poslednej polhodine. Nie je to síce Miyazaki, aj tak sa na to ale pozeralo príjemne.

Takže jsem si v poslední den loňského roku stihla ještě střihnout možná úplně nejslabší film, co jsem v roce 2022 viděla. Těžko bych si představila nudnější děj, otravnější postavy a víc na nervy lezoucí dialogy. Tuším, že to mělo být dojemné... za mě ani trochu nebylo. Dlouhé tak, že jsem měla pocit, že už to nikdy neskončí.

Tak si tu tak sedím a v hlavě si rovnám dojmy zDomu na vlnácha přemýšlím, co o něm napsat. Není to jednoduché, protože první věc, co se mi neustále dere na mozek, je dojem, že to bylona můj vkus až příliš dlouhé. Nemyslím tím, že bych se nudil, ale když si proberu, co mi chtěl film říct, tak mi připadá, že by se to dalo zvládnout o dost rychleji a intenzivněji, zkrátka tak, abych z toho měl nějaký silnější dojem. Takhle jsem siužil vlastně jen posledních zhruba dvacet minut, kdy se vše začínalo opravdu vysvětlovat, docházelo na důležitá poznání a přiznání, navíc i animačně tam byly některé pasáže, na které se hezky koukalo. Další věc, nad kterou se chci pozastavit byly postavy. Filmu se podařilo docelavěrně zachytit reálné dětské chování, takže charaktery působily na jednu straně poměrně dobře uvěřitelně, ale jak už to tak u dětí bývá, někdy jsou roztomilé, občas z nich padají nečekaná moudra a upřímné bomby, ale většinu času jsou se svými nápady a stylem uvažování prostě na zabití… Takže jsem docela často chápal, co se honí v hlavě Nacume a za mě byla asi nejlépe prokreslená, u Kósukeho jsem měl chvíle, kdy mi jeho chování dělalo radost a zhruba stejně momentů, kdy mě neskutečně štval, no a třeba Reina, ta mě lezla krkem skoro celý film. Na druhou stranu film s postavami v druhé polovině docelaobstojně pracoval, nechával je prozřít, trošku se někam posunout, někdy jim nastavil zrcadlo atp. No a celkový příběh? Taková dlouhá rozlučka s jedním domem, rozklíčování, jaký byl jeho význam, k tomu se celým filmem (vlastně už od úvodních minut) neslo poselství, že všechno se pořád mění, a ne každý se tomu dokáže snadno přizpůsobit, dál menší zamýšlení nad významem rodiny a kdo do ní vlastně patří, a to je tak nějak všechno, snad jsem na nic nezapomněl. Vážně si pořád myslím, že by se tohle dalo zvládnout třeba o půl hodiny rychleji a s větší intenzitou a možná i mnohem kouzelněji. Takže ve výsledku pro mělehce nadprůměrný film, maximálně nějakých 6/10 a hlavně „Neopouštěj staré věci pro nové…“

Parta spoluzaku se neplanovane prenese se starym, zdanlive neobydlenym, cinzakem na plavbu po mori. Ale cinzak neni jenom kus betonu, deti jeste rozhodne nejsou specialisti na mezilidsky vztahy, takze plavba je prilezitosti trochu dospet, poznat se, pokusit se napravit stary krivdy a mozna taky sance vyporadat se s minulosti. Slza samozrejme byla, to bych nebyl ja, ale za tu dylku davam o * min. Zase dalsi prijemny prekvapeni z Netflixu.

Strašně dlouhé, děsně otravná většina děcek a pointa se ztratila v překladu.