Děti přírody (1991)

O filme som sa dozvedel vďaka soundtracku od Hilmara Örna Hilmarssona. Soundtrackom nefandím, tento ma ale zaujal okamžite. Film samotný je silne atmosferický a pomaly plynúci, repliky postáv sú iba doplnok. To hlavné je hudba a atmosféra drsnej islandskej prírody. HÖH je génius a film by som si kľudne pozrel znova v nejakom maličkom artovom kine.

Dle názvu jsem se neinformován domníval, že půjde o příběh dětí, dostal jsem naopak snímek vyprávějící o té úplně poslední fázi života. Seversky chladné putování starého Porgeira po stopách starých známých míst a dávno neviděných blízkých budí většinou realistický dojem, zároveň však dokáže ve svém zpracování přidávat drobné fantaskní motivy, aniž by tím zážitek ztrácel na síle. Těžká, pocitově vyčerpávějící záležitost, zanechává navzdory podmanivé kameře či motivu nezlomně pevného pouta dvou lidí v každém věku spíše syrový, než poetický zážitek. Spousta pomalých dlouhých scén, ovšem se silnou atmosférou zesilňující uvnitř skryté emoce, na malé odlehčení dojde jen párkrát při náhledu do humorně neschopné práce policistů. To vše, i s pocitovým masakrem v závěru, vtěsnáno do hutných 80 minut! Moje první zkušenost s islandským režisérem Fridrikem T. Fridrikssonem a pevně věřím, že nebude poslední.[80%]

Já si celou dobu říkal, že mi to stylem strašně připomíná Zimnici a teď koukám na profil režiséra a on je ten, kdo to natočil! Tak to už mě pak nic nepřekvapuje. Děti přírody sice nejsou úplně dokonalé, některé scény jsou strašně prvoplánové (hlavně ta se psem, která ani moc nedává smysl nebo ta, kde SPOILER Stella zemře a není jasné, jestli to bylo stářím nebo to byla sebevražda KONEC SPOILERU), ale jinak je to dost povedené ukázka toho, jak by měl film o stáří vypadat. Nedojí to z diváka emoce za každou cenu, nikdo tu nemá žádnou nevyléčitelnou chorobu v nejhorším stádiu, o úskalích a nenaplněných snech ve stáří to vypovídá docela obstojně a bez přehánění... Nemůžu říct, že mě to bůhvíjak zasáhlo (i když úplný závěr je naprosto skvělý), Zimnice se mi líbila o něco víc, ale natočené je to skvěle, vedené je to naprosto dokonale, skoro každá scéna svůj význam ukazuje naprosto precizně a je vidět, že to točil režisér s opravdu velkým talentem. Navíc se mi hrozně líbí, jak Fridriksson v těch svých road movie odkazuje na islandskou mytologii a z jeho stylu je patrné, že se inspiruje dvěma mými top režiséry - Tarkovským (z scény v té ruině na konci to bylo patrné fakt hodně) a Wendersem. Slabé 4*

Nekonformné a veľmi bolestivé, ťažko sa na to pozeralo, veľmi ťažko. To samozrejme neznamená, že by bol snímok zlý, práve naopak, má toho veľa čo ponúknuť. Okrem vynikajúceho spracovania a technickej stránky aj napríklad dumanie nad niektorými myšlienkami, ktoré tu boli nádherným spôsobom (miestami až metaforicky) vyjadrené. Veru tak, to najhoršie na starobe sú spomienky na mladosť... A tento snímok to predostrel divákovi naozaj výborným spôsobom, aj keď veľmi skľučujúcim. A mne osobne určite nevadilo, že sa to, najmä pri konci, podobalo na Nebo nad Berlínom. No a? Za mňa veľká spokojnosť. Slušný nadpriemer.80/100

Filmy, pokud již nejsou přímým přepisem nějakého konkrétního literárního díla, potom jsou součástí diskrusu základních literárních vzorců (žánrů, témat). "Děti přírody" jsou jednou nových odnoží "Dona Quijota" (možná tou nejsilnější, pokud jí není "Don Juan" nebo "Monte Cristo" či "Andrej Bolkonskij"). Tak jako božský Don Quijote nechce ani Þorgeir ani Stella pomalu cepnět v nudném prostředí a vydávají se konat hrdinské činy. Jaké to jsou činy a jaký mají smysl nemá cenu analyzovat (zvláště ne finální scénu), protože vyplývaji právě z uvedeného gerontologického diskrusu, který není otevřen každému; ostatně ani jim oběma, když byli dětmi, zakládali rodinu nebo vychovávali vlastní děti (to se vrací jen Stelle při skvěle začleněných předsmrtných vzpomínkách). Nicméně již tam se rodil jejich nadcházející boj s větrnými mlýny života a smrti. Pozn. 1: Zajímavá je také otázka, kdo v tomto spolku byl Don Quijote (a kdo Sancho Panza). Z mého pohledu jím byl Þorgeir, Stella byl příliš racionální, měla cíl a šla bez oklik za ním. Pozn.1: Co se týče islandského kraje bych spíš dal za pravdu Miki Rivolovi: "Nechci o něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj, mý šedivý vlasy mi za pravdu daj" (i když tím myslel něco trochu jiného). To si raději sednu pod smrk napadený kůrovcem.