Destination Moon (1950)

Trochu nezáživné sci-fi, jemuž propůjčuje půvab hlavně stáří snímku. Pěkné bylo, jak v americkém kosmickém středisku prováděli výpočty za pomoci tužky a papíru. O počítačích si tehdy mohli nechat jenom zdát. Elektronika rakety se však už obešla bez elektronek, neb tranzistory vynalezené v roce 1947 už byly k dispozici, zatímco tyristory ještě nikoli, natož pak integrované obvody (čipy nebo též mikročipy). Však také Američané v roce 1950 na Měsíc neletěli, zatímco Sověti dokázali z haraburdí, které tehdy bylo k dispozici, smontovat první umělou družici už v roce 1957 a úspěšně ji vypustit na oběžnou dráhu Země. Nesmyslnost a nepraktičnost ideje vybudovat na Měsíci raketovou základnu schopnou odpalovat na Zem atomové bomby, musí být dnes zřejmá každému středoškolákovi. Však také vývoj šel jiným směrem. Dnešní mezikontinentální balistické rakety s hlavicemi opatřenými jadernými nebo termonukleárními náložemi jsou schopné zasáhnout prakticky kterýkoli cíl na planetě, i když nějaká ta jaderná zbraň umístěná na kosmické stanici obíhající kolem Země by také nebyla marná. Kdo ví, kolik jich tam dnes létá. Nicméně člověk žasne, co všechno dokázali lidé vykonat s pomocí prostředků, jež se nám dnes jeví jako primitivní. Když Enrico Fermi se svým týmem v prosinci 1942 poprvé uskutečnil na fotbalovém stadionu v Chicagu kontrolovanou řetězovou reakci při štěpení jádra atomu v prvním jaderném reaktoru, propočítával pohyb grafitových tyčí, jimiž se reakce usměrňuje, na logaretmickém pravítku. Kosmonauti, jak se zde ukazuje, zase pořizovali na Měsíci snímky fotoaparátem na kinofilm. Pak to drama s návratem... Shrnuto: docela nuda, ale dojemná nuda.

Cesta party zámečníků na Měsíc. Jak to ti pánové s dýmkami v "klubu geografické společnosti" hezky rozhodli a pak hezky postaru nakreslili. Připomnělo mi to Tintinův komiks. Ale ne, vážně, na dobu vzniku a 20 let před skutečným letem Američanů na Měsíc, je to docela napínavá a zábavná věc a rozhodně stojí za shlédnutí. Vemte si, že v roce 1950 nebyla na našem území ještě všude samozřejmostí dnes tak běžná věc jako je elektřina!

Nudný a zdĺhavý príbeh o ceste astronautov na Mesiac. Z odpadu ho vyťahuje náučný krátky kreslený film, slúžiaci presviedčaniu investorov, aby do projektu vložili svoje prachy. Ale nielen on. Dobre sa dá zabaviť i na propagandistickej stránke filmu, úplne v duchu pravicového zmýšľania autora knižnej predlohy, súdruha Heinleina. V úvode filmu zlyhá niekoľko rokov pripravovaný vládny projekt vývoja rakety, schopnej vesmírnych letov. Nedlho potom odznie veta, že keď vládne (rozumej štátne) projekty zlyhávajú, úspešné riešenie sú schopní zabezpečiť len súkromní investori a korporácie. Dosiahnutie prvenstva v pristátí na mesačnej destinácii má slúžiť prioritne strategickým vojenským záujmom, nie poznávaco - vedecko - výskumným. Armádny generál nielenže dokáže celý projekt manažovať, ale ukáže sa byť nepretržite schopným astronautom (chvála armádnych multitalentov). Všetky tie nepríliš interesantné triky len slúžia naznačeným ideologickým východiskám v čase zúriacej studenej vojny medzi boľševizmom a kapitalizmom. Medzi komentátormi vyzdvihovaná serióznosť našťastie prispela skôr k celkovej nezaujímavosti výsledku. Pretože fantázia autorov scenára a schopnosť ponúknuť zaujímavý aj pútavý príbeh, schopný strhnúť divákov, je presne to, čo dobrý komerčný film potrebuje v prvom rade. Obidva body v Destinácii Mesiac zlyhávajú.

Tak pri tomto filme mi normálne klesla sánka. Prvý krát v živote som ho videl dnes: 28.9.2018. Henlein nebol len spisovateľ a scenárista, ale aj vizionár. Rovnako, ako napr. Verne dokázal predpovedať technologický rozvoj, ako aj problémy spojené s Cestou na Mesiac. Snáď jediná vec, ktorá mu po technickej stránke unikla, boli 3-stupňové rakety, miesto jednostupňovej - použitej vo filme a tie nezmyselné magnetické topánky, ktoré sa objavovali snáď v každom druhom sci-fi filme. Že objavíme ľahší a lacnejší "suchý zips" dnes bežne používaný v interiéroch vo vesmíre a že "let v stave beztiaže" bude efektívnejším spôsobom presunu, než nemotorná a pomalá chôdza v tej dobe samozrejme nemohol nikto tušiť. Sputnik bol vypustený až 7 rokov po vzniku tohoto filmu, 11 rokov po tomto filme si mohol Gagarin, ako prvý človek vo vesmíre vychutnať stav beztiaže a až po dlhých 19 rokoch si mohol konečne Armstrong rovnako, ako herci vo filme zaskákať po povrchu Mesiaca, čo skvele ilustruje to, akým vizionárom Henlein naozaj bol. Klobúk dole.

Vedecko fantastické fantazírovanie o ceste na Mesiac z produkcie Georgea Pala. Hodnota tohto filmu je v prvom rade, že stvoril nový žáner, ktorý ovplyvnil celú nasledujúcu dekádu a v druhom, nemenej doležitom, že sa postavil k tejto téme veľmi serióznym sposobom. Sledujeme zrod vesmírneho projektu až po jeho uskutočnenie. Pravdou je, že dnešnému divákovi bude chýbať vačší spád a viacej dramatických situácií, ale rozhodne by som nezatracoval tento projekt podporený technicolorom a vkusnými animačnými trikmi.