Dědeček automobil (1956)

Československý film natočený podle románu A. Branalda zabývající se začátkem éry automobilismu, který je situován mezi lety 1885 – 1905. Na pozadí doby, kdy se motocykly a automobily začínají objevovat a plnit stále důležitější roli ve společnosti, se odehrává milostný románek mezi českým mechanikem Františkem Projsou (L. Munzar) a dcerou francouzského konstruktéra Frontenaca (G. Pigeon). Na začátku snímku může divák sledovat jakési uvedení do historických souvislostí, kde je zčásti dokumentárně a zčásti groteskou zobrazena společnost na počátku 20. století s důrazem na rozvoj automobilismu, přičemž tento poněkud zdlouhavý úvod komentují K. Höger a O. Krejča. Pozornost je věnována českým průkopníkům automobilového průmyslu V. Laurinovi a V. Klementovi, kteří v roce 1895 založili v Mladé Boleslavi továrnu na jízdní kola, posléze motokola a nakonec i osobní automobily. Značná část děje se odehrává ve Francii, neboť v této zemi byl rozvoj automobilismu nejvíce patrný a hlavně se zde v prvním desetiletí 20. století odehrávaly první motocyklové a automobilové závody. Tyto závody jsou stěžejní částí celého filmu A. Radoka, přičemž v prvním závodě motokol se český závodník Vondřich, reprezentující pochopitelně Rakousko, kvůli nehodě neumístil, zatímco o rok později se navzdory posměchu obecenstva kvůli těžkému zavazadlu s nářadím majícího celý závod na zádech, umístil na prvním místě. Během těchto prvních závodů dochází ke sblížení L. Munzara s mladou Francouzkou. Třetí a poslední závod už byl klasický automobilový, české země reprezentoval hrabě Alexandr Kolowrat, průkopník motorismu, závodník a mecenáš (J. Hlinomaz) a jako spolujezdec se vedle něj posadil právě L. Munzar, na kterého ihned po skončení závodu čekala svatební veselice. V menších rolích automobilových průkopníků se objevil R. Lukavský, M. Kopecký, A. Šůra či J. Lír. Snímek oceňovaného A. Radoka mě poněkud zklamal, děj je poněkud zdlouhavý a Munzarova milostná romace mě příliš nezaujala, postava J. Hlinomaze sice film oživila, nicméně přesto výsledné podprůměrné hodnocení už nemohla ovlivnit.

V Paríži sa odjakživa rodilo viac vynálezcov ako zametačov, aj keď ako zametači nakoniec skončili. Bežné boli vynálezy typu parný odháňač obťažujúceho hmyzu, či špeciálny dvojkolesový štvortakt vhodný pre dámy. Že o praktické dopravné vozidlo nemal nikto záujem? Ľudia mali iné starosti, viď dobové heslá: "Polievkami proti hladu", "Silné ženy, mrštní muži", "Okienko zo sveta módy". Predstaví sa nám aj nádejný pretekár a ženích František Projsa, ktorý má skúšku z parných kotlov a včera mal 19 rokov a ja som v ňom ledva spoznalaLuďka Munzara. Je to proste zábavná mozaika kadečoho, s kopou humoru.

Po zhlédnutí dokumentu o tomto filmu (Hledání ztraceného času) a asi po roční prokrastinaci jsem si ho pustil. Asi před 30 nebo 40 roky se mi líbil víc, to musím konstatovat. Jako dokument skvělé. Nevím, jak by asi na film reagoval francouzský divák. Asi by se potrhal smíchy nad těmi fr. "reáliemi" v Poděbradech a v Teplicích, kde natáčení probíhalo. Příběh mi přišel slabší a ta "láfstory" mezi Čechem a Francouzkou v něm jako okurky v dortu pejska a kočičky. Škoda, že se už nic nedozvím o politickém pozadí. Francie - zlý Západ, rok 1956 studená válka, Suezská krize, maďarská "kontrarevoluce"... Jak to vůbec mohlo projít??

Je to pár dní, co jsem dočetl knižní předlohu. A ... ježišmajrá, takhle dojebat takovou krásnou knížku... Ať mi nikdo netvrdí, že tohle se A. Branaldovi líbilo. Mně to přišlo spíš jako taková ne moc povedená němá groteska. Protože když je hrubým odhadem tak čtvrtina filmu ve francouzštině a otitulkovaných je z toho asi 6, maximálně 8 vět, tak to vyjde skoro tak, jako by to bylo němé. O nějakém zaláskování Frantíka Projsy není v knize ani zmínka a tady to bylo prakticky nosným tématem, no dobrého pomálu.

Radokovi jsem nikdy nepřišel na chuť. V tomto filmu jsou cenné montáže skutečných dokumentů s hranými scénami, ale příběh lásky bezi Čechem a Francouzkou mi připadá poněkud těžkopádný, zvláště mi ovšem vadily podstatné pasáže ve francouzštině, takže člověk často neví, o čem si ti dva (a Francouzi vůbec) povídají.