De dødes tjern (1958)

Údajně se jedná o jeden z vůbec prvních (ne-li úplně první) norských hororů a tak jsem si ho samozřejmě nesměl nechat ujít. Jde skutečně spíše o mysteriózní detektivku, nežli klasický horor, ale to vůbec nevadilo. Jak se říká: „nějak se začít musí“. I z toho důvodu jsem byl rozhodnutý nad ledasčím mávnout rukou a některé nedostatky hodit za hlavu. Jenomže to jsem ještě netušil, co mě tu hodinu a něco čeká. Ne nebojte se, o žádnou katastrofu se nejedná, ale několik velmi citelných slabin tento film skutečně měl. 
 
Tou největší jsou samotné dialogy a dedukce postav, z nichž docela velký počet je poněkud nezáživných a hlavně víc jak polovina postav je neskutečně plochých a nezajímavých. Až jsem se těšil, že tu bude řádit ať už sériový vrah, nebo pomstychtivý duch a jejich počet rychle klesne na minimum. Což se bohužel taky nestalo. Pořádné akce je tu málo, ale tvůrci se rozhodli vydat jinou cestou a pro diváka si připravili postupně gradující atmosféru, několik mysteriózních náznaků nadpřirozena a až kouzelné prostředí. 
 
O ano, prostředí lesního srubu a blízkého jezera, bylo jak z nějaké pohádky. Byl jsem doslova okouzlen a úplně jsem si dokázal představit, že bych na takto odlehlém místě strávil nějaký ten čas. Pro Skandinávii mám velkou slabost a Norsko je má srdcovka (hlavně tedy tamní fjordy). Příběh samotný nám nabídne několik indicií, které pozornému diváku asi neuniknou a závěrečná pointa tak pro některé asi moc velké překvapení nebude. Příběh o vrahovi a sebevrahovi v jednom byl však bezesporu zajímavý, stejně tak i záběry na uvadající lekníny či jednonohou vránu. Jen si to chtělo více pohrát s tím zbytkem okolo. Nedávný remake jsem zatím neviděl, protože jediná verze co se dá sehnat, není kompletní a chybí v ní některé scény, a proto si budu muset počkat. 60%

Mám tuze v oblibě i komornější horory s postupně gradovanou napínavou atmosférou; a ještě lépe, když dokážou zaujmout již od samého začátku. Zde jsem ocenila i krásnou romantickou přírodu, kameru, černobílý vzhled (který filmu dodával silnější háv tajemna + strašidelna), zvláštní hudbu, a samozřejmě i skupinku lidí, která konečně nesestávala z obligátní prostoduché omladiny, ale naopak zralých dospěláků rozmanitých charakterů i povolání. Kvalitní horor skutečně nemusí obsahovat otřepané lekačky a haldy vzduchem svištících vnitřností, končetin a hektolitrů krve; potažmo deset duchů, dvacet démonů a stopadesát zmutovaných zombíků (pozor - nic proti takovým, které taky vyhledávám ;-)). Parádu dokáže nadělat i zdánlivě jednoduchá místní zkazka, záhadný "přízrak z jezera", a jedna opelichaná vrána. :-) Závěr pro mne nečekaný, a moc se mi líbilo i propojení ústřední sourozenecké dvojice se zmíněnou povídkou. Až mi bylo líto, že film nebyl delší, zde bych vřele uvítala klidně i dvouhodinovou stopáž. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/

"V Indii potkávají mrtvé lidi každý den a neděsí je to..."Horory nemám rád nejen proto, že postrádám smysl v tom se zbytečně nechat děsit u vykonstruovaných příběhů ale pak taky i proto, že mi přijde, že ty příběhy jsou žánrově prvoplánové a vlastně i velmi předvídatelné. Určitá skupina přítel někam přijede a je zde konfrontována s těžko vysvětlitelným (tragickým) vývojem událostí. Dotyční jdou přitom takovéto tragičnosti sami naproti svým často lehkovážným chováním. Jak schématické, jak předvídatelné.... Příběhově je tak za mě Jezero smrti dost tuctovým filmem, jež by si po této stránce zasloužil asi tak jednu až dvě hvězdičky. Co má určitě svoji nespornou kvalitu, je černobílý vizuál a podmanivá kamera, co dokáže z jednoho jezera a okolní přírody vykouzlit vskutku magickou atmosféru. Ale furt je tu onen prostoduchý příběh, takže je mi líto, ale na víc než na tři hvězdičky to nevidím...

Tak za mě máJezero mrtvýchblíže k mysteriózní detektivce než hororu (s klíčovou otázkou, jaká je povaha události, které se okolo chaty a jezera dějí, jestli mají přirozený, či nadpřirozený charakter; stěžejní tedy nebylo, co se stane/stalo, ale proč, resp. kvůli čemu k tomu dochází, jednotlivé postavy pak reprezentují možné typy odpovědi - racionální/psychologickou, metafyzickou atd.), ale to myslím není tak důležité, oba žánry beztoho odvozují svůj původ od E. A. Poea. Pokud tu je nějaký problém, tak možnáspoilerurčitá obojetnost odpovědi: může za to psychologické ustrojení (jeho patologická erotická preference) domnělého sebevraha, ve skutečnosti pachatele, zároveň však genius loci místa, jeho minulostspoiler. Ale i navzdory tomuto jsem se bavil, cením i tu strukturu, určitě momenty by se určitě líbily i Járu Cimrmanovi (vizNěmý Bobeš), celý ten příběh je rámován jako vzpomínka, z které jedna z postav udělala literaturu, vtipné je, jak tam čtou ten deník, to už je třetí úroveň - hrdinové (už vlastně literární konstrukty) čtou deník, což je další literární konstrukt... Díky za tipWillymu Kufaltovi! 70 % (tento komentář byl původně psán jako diskuzní příspěvek do jedné zdejší soukromé diskuze)

Na nejspíš prvním norském hororu je poznat, že byl prostě první. Přitom hororové scény (když už na ně dojde) vypadají skvěle a umí působit i po tolika letech, ale bohužel se to nedá říct o zbytku filmu, který někdy až moc připomíná tuctovou detektivku, někdy je zbytečně ukecaný a někdy zase vypadá jako taková pohoda na chatě, kde se jenom občas dějí divné věci, které s nikým moc nehnou. Určitě to neplatí o všech scénách a rozhodně to má i nemalý počet světlých momentů (třeba když postavy uvažují nad nadpřirozenem a jeho (ne)existencí; tam to získává i hloubku), taky je to skvěle řemeslně zpracované, někdy to zase zachraňuje krásná příroda, ale určitá stylová nesourodost, způsobená odlišnými atmosférami v různých scénách a nijak výrazným herectvím, mi brání v jakémkoli silnějším zážitku. Je to zajímavá a sympatická snaha, která někdy fungovat umí, ale bohužel má své mouchy - a těch není zrovna málo. Třeba závěr mi přišel dost mdlý, přitom se v něm měla plně projevit pointa... Silné 3*