Co nám zbylo z lásky (2025)

Co teda zbylo? Vlastně vůbec nic... Teda jo, nenaplněné sny, krize středního věku a fakt, že se od sebe partneři už nikdy navždy přirozeně neoddělí, jelikož jsou navždy svázáni dětmi, které spolu mají. A ono je to dost trefné, dokonce znám z vlastního života příklad (skrze určité lidi, samozřejmě nebudu jmenovat), že to tak prostě je a ve scénách, kdy se tohle naprosto meziřádkově odehrává, je film nejsilnější. A to bych nečekal, že řeknu, jelikož mi chvíli trvalo, než jsem se do zvolené atmosféry dostal - a to naprosto miluju filmy plné (nebo především) statických záběrů, byť se to tu párkrát poruší, ale jinak to stojí přesně na tomhle. Pak to ale začalo být poněkud doslovnější, nestálo to jen na nevyřčeném (a přesto podprahově vnímatelném) a úplně mimo mi pak přišly ty fantaskní symbolické scény, které v kontextu islandské mytologie snad mají nějaký kontext, ale pro mě je nemožné ho dešifrovat a zároveň jsem z nich měl pocit jen trochy toho samoúčelného festivalového bizárku, který odliší váš film od ostatních. Mnohem víc tomu slušely scény přirozené, naturalistické, propojující přírodní krajinu krásnou i odlehlou se vztahem na prvním pohled funkčním, ale v hlubším komplikovaným. I ty časté scény záznamů mechanických prací, které někde ovládly celý obraz, nejsou jen samoúčelně líbivé, ale dodávají filmu na zvolené poetice. (Zdánlivě?) Bezdějové plynutí na tom bylo magické, pak se to posunulo do "komplexnější" podoby, kde aby to fungovalo, chtělo by to lepší psychologii celého páru, která však nenastala, protože kdyby se v ní Pálmson začal pitvat, zničilo by to původní nastavení a zapadlo by do sebe míň než takhle. Co nám zbylo z filmu? Krásně nasnímaný poetický film, který měl křídla, ale nakonec chtěl chodit po zemi a víc zapadl, tak si je ušmikl a přitom se na zemi tvářil, že je pořád má. Dává moje přirovnání smysl? Možná jo, možná ne, ale nemusíte vše nutně pochopit. Po skončení filmu to říkali diváci předemnou a... asi jo, tady bych souhlasil. A já měl zážitek z asi nejvíc low-cost pražského kina, ale svým způsobem fajn, dost cením, že to takhle vůbec mají.(Rest.Art, Praha)Lepší 3*

Źivot filmového fanouška je pestrost sama. Po té co jsem si včera dopřál v Imaxu popcornovou mlátičku Mortal Kombat 2 jsem se dneska ocitl ve Světozoru na islandské nezávislé artovce Co nám zbylo z lásky a musím říct že miluju svou vlastní otevřenost čemukoli co si říká "film", protože díky tomu mě filmy už desítky let baví a snad ještě víc a víc. Tady nečekej nějakej souvislej příběh nebo nervydrásající zápletku. V tomhle filmu najdeš, život, obyčejný lidský život, občas zabelný do metafor, občas s rozbaleným humorem, ale pořád se to dá všechno nádherně navnímat tak, že nelituji přijaté pozvánky do jedné obyčejně neobyčejné ilsandské rodiny a jejího fungování-nefumgování s bonusem v podání nádherně nasnímaných islandských reálií.

Kdo jsi?Tak tuhle otázku bych položil i samotnému filmu, protože odpovědí si fakt nejsem jistý. Ale stejně jako se kolem strašáka promítnou všechna roční období, zatímco stojí stále na místě a kluci do něj neustále střílejí šipky, tak i naše životy prostě plynou. Sice se v nich zdánlivě střídají situace, pozadí, okolnosti i příhody, ale přesto zůstávají zakonzervované v určitém ustáleném koloběhu. Někdy se to musí snést a jindy to žití opravdu stojí za to, stojí za něj bojovat, i pro něj něco obětovat.-------- Možná dost banální popis, přitom je tohle přesně ten typ filmu, u kterého cítím, že je tak nějak o ničem a zároveň o všem. Ano, například k tomu abych dokázal dopodrobna rozebrat rozpolcené soužití bývalých manželů, u kterých se city vytratily, ale jisté pouto  ještě drží, mi možná v některých momentech chyběla vlastní zkušenost z partnerského života.  Ale on to je vlastně obecně takový kalendoskop domácnoti, rodiny a života obecně, že si v tom může  najít vlastně téměř každý napříč věkovými kategoriemu. Smyslnost schovaná ať už v rybolovu, stavění ohrady, úmění z plechu, nebo pojídání borůnek. Probublává tam mnoho citlivých témat, jako nejednotný výchovný přístup, nenaplněné ambice, mezigenační střet, neustálá honba za kompromismem. Ale nic se tak nějak pořádně nevyřeší, jak už to tak i právě v životě asi někdy  bývá.---------------------------Ale už dost rozborů, protože tady zřejmě nedokážu pochopit všechny symboly, představky a vsuvky a la magický realismus. Byl to pro mě ale příjemný zážitek ryze pociťový, kdy jsem se nechal únést atmosférou Islandského venkova, která se na mě přenesla jako nadechnutí čerstvého vzduchu, kochal jsem se krásnými záběry a nasával neobyčejně obyčejnou atmosféru rodinných momentek kdesi na konci světa, které postupně přechází v divokou symboliku, až surrealismus a dokážou postihnout kvantum motivů.  Je to takové pohlazení i vyděšení zároveň.:D Ale i přes nemožnost celkové interpretace to na mě celkem fungovalo. Ústřední klavírní motiv je nesmírně lahodivý...Zmatení u mě pomohli i dramaturgové Tady Vary, kteří ve svém úvodu slíbili děšně vtipnou podívanou, která nebude vůbec tižívá. Jedna opravdu extra vtipná vsuvka tam je a to s výstupem postavičky poněkud omezeného a sebestředného obchodníka s  úměním, hlavně s jeho vinařskou přednášku, to jsem se fakt bavil.:D To byl ovšem spíš takový výlet, jak z jiného filmu. Jinak takové uvedení filmu tentokrát zbytečně zmátlo.TADY VARY 2025/2026

Spletenec náhodných scén jedné islandské rodiny v podobě takové, jako když naši nahrávali každodenní rodinné zážitky na videokazety. Naštěstí je ale nikdy nenapadlo to považovat za plnohodnotný film, který by zajímal kohokoli jiného než naše babičky. Hlynur Pálmason si bohužel usmyslel, že jeho ujeté nesouvisející scény budou držet jako celek a bůh ví proč se najde někdo, kdo mu sedne na lep, ba dokonce poleze do zadku a bude tvrdit, že právě viděl 100 minut kvalitního materiálu, nikoli nahodilého bordelu, co nedává smysl jedinou scénou, jediným dialogem. I těch záběrů na nezaměnitelnou islandskou krajinu je tu jako šafránu, a tak nemůžu vzít na milost jedinou věc. Ultimátní ztráta času, v níž klasický smrtelník nemá šanci zhlédnout cokoli pozitivního. [viděno v Kino Beseda 6.5.2026]

První (možná druhý) zajímavý film letošního TadyVary. Sice to experti dramaturgové zase totálně zabili kecy o tom, že je to velmi vtipné a já se zasmál tak možná jednou, ale poetické nápady byly několikrát velmi neotřelé a za to musím nějaké ty hvězdičky udělit. Též absurdnost až surreálnost některých scén měla něco do sebe. Jako celek to teda spíš než jako komplexní Lynchovina působí dosti rozháraně, ale nějaké ty záblesky velkolepé filmařiny tam byly. // PS: Nenoste ke slepicím rozvázané tkaničky, kohouta to může stát živOT! * Světozor