Chino (1973)

Príbeh o idylickom spolužití ľudí a koní a ľudí s ľuďmi. Táto idylka však nevydrží dlho a objaví sa zlý chlapík. Chino je štandardne tvrdý westernový hrdina, priatelí sa s indiánmi a vezme na svoj ranč osamelého chlapca Jamieho. Jeho jedinou láskou sú kone, teda až dovtedy kým stretne Maraliho sestru. Ich cesty sa však nespoja a hoci sám Valdez hovorí, že odišiel už z mnohých miest, ale len keď sám chcel, tentokrát odchádza síce z vlastnej vôle ale bez Catherine aj bez koní. 70%

Zvláštní film. Navzdory režii doslova ostříleného Sturgese (klasiky jako Přestřelka o osady O.K., Černý den v Black Rock, Poslední vlak z Gun Hillu a hlavně Sedm statečných) a hlavní roli mého oblíbence Bronsona jde o neslaný-nemastný film, který není ani americký, ani typický "spaghetti" western. Ze začátku se dokonce zdá, že půjde o čistě lyrické vyprávění bez jakékoliv dramatické zápletky. Ta se nakonec dostaví, dokonce téměř i v množném čísle, ale je tak nějak rozředěná a řešení pro mě bylo krajně neuspokojivé. Kamera je úchvatná, ale zaráží její akademický formát - prezentovaným záběrům by mnohem více slušel Scope nebo alespoň Flat. Hudba De Angelisů ke zvolenému stylu "lyrického" soft-westernu celkem sedí, ale její spojení se Sturgesem je poměrně bizarní. Bozzuffiho záporák je dobře zahraný, ale je ho tam málo a jeho konec mi zůstal zcela nejasný. Nebýt dvou scén (kopulace koňského páru a obnažená prsa Indiánky), mohlo jít o zcela neškodný film vhodný i pro menší děti. Takto ovšem byla jeho přístupnost v cizině volena až od 12-16 let, což jeho cílové publikum poněkud omezilo. Tohle se prostě zúčastněným (Sturges, producent de Laurentiis, Bronson + Irelandová) tak úplně nepovedlo. 50 %, ale kvůli scenériím (byť snímaným zcela "newesternově") zaokrouhluji nahoru. A jdu si spravit chuť Bronsonem v nějakém lepším westernu, případně jiným Valdezem - Lancasterem...

Je to western z doby, kdy westernování už končí. Pláně, po kterých se prohánějí divocí mustangové, začínají vlastníci přehrazovat plotem. A drsný Bronson už je taky končící relikt, pozůstatek časů, které právě uplynuly. ____  Western je to posmutnělý, málomluvný, v pomalém tempu a víc než na co jiného se zaměřuje na vztah muže a chlapce, který k němu vzhlíží. Je to zadumané dílko, které nenápadně vypráví o změně, která nastala nevyhnutelně, přesto můžeme litovat, že absolutní svoboda už končí na úkor civilizace a jejích pravidel. Proto se mi líbil i závěr, nic zdánlivě dramatického, přesto jasný přelom. SHRNUTÍ: Divokého koně nemůžeš zavřít do ohrady, aniž bys ho tím nezlomila.

Bronsonův Chino je vlastně mustang. Divoké míšenecké plemeno, které na jeho území hodlají bílí osadníci ohradit plotem a zkrotit. A jen on se rozhodne, jestli se poddá, a nebo půjde o prérii dál hledat volnost a svobodu. Koneckonců, tu symboliku potvrzuje i scéna, kdy se koňák vrhne na paničku až při pohledu na páření jeho řehtajících svěřenců.. Sturges nespokojen s hotovým filmem právě kvůli paní Bronsonové a s tím spojené dotáčky pod patronací Colettiho, značně otravná hudba a upozadění motivu konfliktu z toho dělají western, který odcválá do rychlého zapomnění..

Pomalu vyprávěný western příjemně ubíhá a Charles Bronson hraje svého málomluvného kovboje China tak, jak ho všichni známe. K tomu nádherná příroda, podmanivá a dokonale jímavá hudba bratří De Angelisů a nečekaný závěr. John Sturges nabídl ve svém posledním westernu a v produkci Dina DeLaurentiise jinou podívanou než v Sedmi statečných, ale rozhodně nejde o ztracený čas. Kdo si rád vychutnává atmosféru u starých klasik, Valdezovi koně ji mají na rozdávání.