Barvy času (2025)

Bylo to příjemné pohlazení po duši. Parádní hra s barvami, mně velmi milý humor, celkem uvěřitelné rozuzlení původu obrazů ve zděděném domě i milé poselství, podle nějž není důležité, jak to všechno dopadlo, ale že se jednotliví lidé, kteří se do té doby neznali, stali opravdovou rodinou se vším všudy, tedy i s hádkami. V kině mne moc mile překvapili mladí, kteří se zasmáli v místě, o kterém jsem si myslel, že je vtipné spíš pro nás, příslušníky generace X ("Musíme upravit barvu šatů." "To ne, je to kolekce, upravte ten obraz!").

Barvy času se mi přesně trefily do vkusu i poklidné velkopateční nálady. Jemná, laskavá, lehce komediální romanťárna, šmrncnutá nostalgickou "půlnocí v Paříži" je za mě elegantní vyšší dívčí, ale počítám, že i pánové, kteří dokáží ocenit vynález tuby na barvu a její následné akční vynesení z místnosti na světlo Boží, nemusí být filmem s šarmantním mihnutím imprese, významněji znechuceni. Příjemně předvídatelné, sympaticky vyčítavé vůči současnosti, snové, hezky obsazené, mě to prpstě pohladilo po duši a neměla jsem potřebu šťárat ani vytýkat. ...zdědit tak, klidně s půlkou Francie, starý dům ve vesničce kdesi v Normandii... ...se zanedbanou zahradou, se zaprášenými starými fotografiemi, s krabicemi obsahující dopisy, s jedním obrazem a podivným kouskem plátna se záhadnými, oranžovými, kaligrafickými fragmenty neznámé abecedy nebo se nechat balit Victorem Hugem, to by bylo! 😉

Hrozně milé překvapení, ani po měsící na to nedokážu přestat myslet a těším se, až to někde vyjde a já se na to znova podívám. Hravá sonda do dnešního světa natočená prostřednictvím obsáhlého oblouku až někam do 100 let zpátky se záblesky milého až naivního humoru, který v dnešní "drsné" filmové době zahřál u srdce. Bylo překvapivé si zamilovat hlavní hrdinku olkudsi z Normadie, která mi na začátku připadala naprosto nezajímavá. A ještě: miluju závěrečné titulky, které dodávají filmu nějaký význam... Tady jsem byl spokojenej.

Jak moc minulé ovlivňuje budoucí a budoucí čerpá z minulého? Kdo vlastně jsme a nakolik je možné na základě pátrání po vlastních kořenech vykročit tou správnou životní cestou? Lze hledat a najít to, o čem člověk ani nevěděl, že to postrádá? A co když vše souvisí se vším?Barvy časujsou pro mě zjevením. Od prvního okamžiku jsem se ponořil do příběhu a nedokázal se od něj odtrhnout. Umně kombinovaná přítomnost s minulostí, výrazné postavy, kterých k mé úlevě nebylo moc a byly snadno zapamatovatelné (sledovat všechny dědice při pátrání po minulosti by z filmu udělalo chaos) a celkově pohodové vyznění filmu s nenáročným, ale přitom atraktivním a zajímavým dějem mi absolutně sedlo. Zajímaly mě všechny postavy, všechny osudy, a mé srdce plesalo z toho, jak se vše krásně doplňuje a, byť je příběh vyfabulovaný, dává to smysl. Nádherné paralely mezi minulostí a současností například o uspěchanosti světa, o mizení krás krajiny, ale třeba i o dědění umu a profesí po svých předcích. Taková skoro regulérní pohádka, z které sálá něco, co neumím dost dobře popsat, ale bylo mi při tom i po skončení strašně krásně, kdy mé nitro plesalo a cítil jsem absolutní pohodu a klid. A pokud tohle se mnou dokáže film udělat, je to úžasné. Oceňuji i humornou stránku filmu, kdy jsem se nejednou hlasitě zasmál (kočičí avatar je top!). Dokonalost! Síla! Zážitek! [28. Festival francouzského filmu - Biograf Kotva České Budějovice]

Příjemně vtipné, opravdu barvité :) a nápadité srovnání časů minulých a současných, aneb v čem jsme stále stejní a v čem se od našich prapradědečků a praprababiček lišíme? Filmu škodí snad až přílišná fantastičnost hlavního motivu i metody jeho rozluštění, přece jen mírně nabubřelá stopáž a fluidní morálka po francouzsku, která dojem ze srovnání obou epoch trochu devalvuje, jinak jde ale o brilantní a velmi vynalézavý kousek, který nešetří milým humorem a odzbrojuje emocemi.