Bariéra (1979)

Podíváme-li se pozorně na Chagallovy létající milence, snoubence a manžele, máme pocit, že je to muž, kdo zvedá ženu do povětří. Ale co je tak, může být i jinak. Létání je předpokladem lásky, možná i její alternativou. Přitom je třeba počítat, že se ve zduchu něco porouchá a let neskončí šťastným přistáním. To se ale často stává i těm, kteří se od země nikdy neodpoutají. Líbila se mi logická stavba děje (trojúhelník: dívka, skladatel, lékařka), Albinoniho barokně moderní hudba, která měla příběh dokreslovat, jej spíš překreslovala.

Zajímavý žánrový mix s podmanivou atmosférou a krásnou hudbou.. Příběh o stárnoucím hudebníkovi a mladinké dívce mě vtáhnul od samého začátku, oba herci pozoruhodní, působili na mě přirozeným dojmem a to bylo příjemné, celkově silný zážitek, taková ta pocitovka... Závěr mi příliš nesedl, bohužel.. Každopádně stojí za to vidět a posílám poděkování Willymu za tip i za titulky..

Přivedl jsem ji dolů. A na zemi už není žádná síla, jež by vrátila život jedinému lidskému tvoru, který lětěl.Hmmm, to se mi zdá zajímavé. Jenže já jsem zjistil, ženemám křídla.Naštěstí má tento  film dostatečně napínavou výchozí situaci o novém vztahu mezi úspěšným stárnoucím skladatelem a záhadnou dívkou, která mu vlezla do auta, a její životní příběh je velkým tajemstvím. Zajímalo mě, kam se bude takový vztah ubírat , co se o dívce dovíme  a ve vhodně komorním stylu film vlastně ponechává diváka v napěti až dokonce.  Explicitně vyřčené myšlenky v závěru se mi dokonce líbily hodně a mnoho scének dýchá určitým zajímavým snovým záhadným oparem (už jenom ten začátek v autě na mě vyzařoval příjemně zneklidňujícím napětí).Takže se mi ani  nechce moc rozepisovat o tom, že mi přišlo přehnaně depresivní že by Dorothé ve svém životě narazila na tolik zla. Ani jsem moc  nepochopil, proč měl potřebu se o ni skladatel starat a obhajovat ji, i když ji byl na druhou  šokován. Zdálo se mi to celé zkrátka  kapánek uhozené než že by to ve mě vyvolalo až tak vzletné pocity. A to se ještě bojím dodat, že jsem čekal ze strany Dorothé nějaký obrat na konci spíše směrem k násilnickému chování. V životě mám málo  momentů , kdy  stojím  nohama na zemi (třeba teď jimi ležím na posteli.) Ale dneska jsem hold nepřekročil Bariéru (:D). Váhal jsem v hodnocení a nakonec jsem zvolil horší variantu. Možná je chyba i mém nepochopení, ale tentokrát mě zajímavý filmový tip Virtuálního Retro kina  sice zabavil, ale neuspokojil.

Tak křehká, emaptická a citlivá, jako by ani nebyla z tohoto světa... Nebo ano? Možná ano, ale je to těžké a bolestivé, neboť pro takové éterické dušičky, co se vznáší a poletují, a když milují, tak naplno a se vší parádou, není na tomto světě moc místa. A když už se nějaké najde, stejně je pro ně mnohdy neúnosné. Hudba, malířství (a vůbec umění) vzbuzuje silné emoce, a působí i bolest (to však láska taky), ale vyhýbat se tomu všemu by byla pro takové paradoxně přímá cesta do pekel. A dost možná by to ani nešlo. Ne podaremnu začala více slyšet hudbu, až jak se i citově připoutala k jejímu tvůrci. Létání zde bych spíš přirovnala k té velké touze po svobodě a citovému naplnění. Možná to měla být jen metafora, možná sny či představy. A možná to má být čistě na divákovi a jeho fantazii, jak s tím vším naloží. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/

Setkání stárnoucího profesora hudby s okouzlující dívkou bylo od samého začátku plné mysteriózních momentů. Vždyť co by si měl člověk asi pomyslet o někom, kdo Vám umí číst myšlenky a s kým zažijete stav beztíže. Někdo by možná cítil úžas, někdo by nad tím nevěřícně kroutil hlavou, ale v někom by to setkání s Doroteu rozhodně mohlo vyvolat i pocity úděsu a znepokojení. Znepokojen musí být člověk i z těch (ne)reálných událostí v životě Doroteji, se kterými se postupem času formou flashbacků seznamujeme.  Autorovi tohoto snímku se určitě podařilo v divákovi vyvolat napětí, kam až to celé sbližování Antoniho s Doroteu, které se zdá nevyhnutelné, může dospět.  Z vyústění snímku jsem byl ale maličko rozpačitý, resp. jsem to vlastně moc nepochopil. Proč skončil příběh Doroteji tak jak skončil a mohlo to celé vlastně skončit jinak? Nevím a nechápu, přesto jsem byl celým tímto snímkem poměrně unešen. Zvláště když ho ještě působivě podbarvovaly různé variace Albinoniho „Adagia“.