Barbe Bleue (1901)

Jeden z prvých vážnejších veľkofilmov Georges Mélièsa, už len vzhľadom na dĺžku minutáže. V režisérovi driemal režijný talent a pomyslieť si čo by natočil vo svojom vtedajšom veku a zdraví o 20-30 rokov neskôr, s primeranejším rozpočtom ku takýmto látkam, môže byť rovnako špekúláciou s ríše fantázie.

Ač jde vidět, že se jedná o papírové kulisy, tak i tak tento snímek musel dát sakra zabrat. No a prostě typická ženská, dá jí klíče od všech dveří na hradě a jen jedny jí zakáže. A co udělá zvědavá baba? Jako první se chce podívat do zakázaných dveří, i když chvíli váhá.. pak přijde ale na scénu ďábel nebo někdo takový ďiblík... prostě postava, kterou měl Mélies obzvlášť rád, jak to tak vypadá.... no a ženská už je ve dveřích. Jedná se ale o docela hororový snímek, jak tam visely ty ženy a docela i brutální, jak ji vláčel z těch schodů a házel s ní o zem. K vidění zde:https://www.youtube.com/watch?v=9aj41N5ET5Y

Tam, kde Georges Méliès začínal, jiní za mnoho let po něm končili. Na prostoru 9 minut natočil pohádku s prvky grotesky. On si za to Modrovous vlastně mohl sám, kdyby tak nezdůrazňoval, kam žínka nemá lozit, zřejmě by ji tak nenalákal. A hned jí pro jistotu vrazil do ruky klíč. Ještě ani nevyčpěl a ženuška si to už hrnula do věže.

Modrovous (škoda, že alespoň ty jeho vousy nebyly kolorované) měl již sedm manželek, které všechny zmizely za podivných okolností. Nikomu to ale nevadí, protože je velmi bohatý. Má pytle zlata, truhlice šperků - díky svému bohatství nemá problém se oženit po osmé, dojde k podepsání manželské smlouvy a vzápětí již následuje prohlídka Modrovousovy kuchyně, kde se chystá svatební hostina, a hostina samotná. Jednoho dne musí Modrovous odjet na předlouhou cestu. Své manželce dá obrovský svazek klíčů ke všem dveřím zámku. Může jít kamkoliv, kromě jediných, kam je to zakázáno. Manželka se pro jistotu ani neptá, proč tam nesmí a jen zamává modrákovi na cestu. V tu chvíli Méliès rozjede své triky, když z knihy vyletí čertík jak z krabičky a začne nebohou nevěstu lákat na temnou stranu síly. Když jí upadne klíč do kaluže krve, ví, že je vše ztraceno. Věděli to i diváci v roce 1901? Snad jim to nějaký vypravěč stojící v kině vysvětlil. Úplně stejně, jako v o dva roky starší Popelce na hlavní hrdinku ve snové fantazii útočily hodiny oznamující půlnoc, zde odolává protagonistka útokům fantazijních klíčů zašpiněných od krve. Kromě toho zde dobrá víla přijíždí na scénu dveřmi v podlaze stejně jako v Popelce. A do třetice stejně jako v Popelce film končí odhrnutím kulis, za kterými se nachází všichni herci z filmu. Ve výsledku je tento film skutečně mnohem inovativnější, než třeba Cesta na měsíc, kromě propracovanějšího příběhu zde herci hrají i jinak, než jen divokým gestikulováním, a režisér se zde mnohem méně spoléhá ne triky, ale více na vypravěčství.

Kdo by neznal pohádku o Modrovousovi neboli o třinácté komnatě, o tom, že když vám někdo řekne, abyste někam nechodili, a vy tam půjdete, tak možná zjistíte něco, co nechcete zjistit (nechápu, proč podle toho pojmenovali zrovna tamten debilní televizní pořad)? Tento kousek ze sbírky bratří Grimmů pokládá Neil Gaiman zcela oprávněně za jednu z nejděsivějších pohádek (já mám radši tu o Pískařovi, ale Modrovous je taky dobrý). Tuto versi natočil zakladatel kinematografie Georges Melies, a Modrovousův, respektive Barbebleův zámek ukázal v takových těch bizarně přepychových kulisách, které dnes už v divadle neuvidíte, protože jsou pro dnešní divadla moc divadelní). Nezvyklá je relativní dějová bohatost a vícevrstevnatost filmu, Melies zde ukazuje spoustu detailů, které se k samotnému příběhu nevztahují = už tady se opájí bizarností scén (třeba ta v kuchyni), místo aby se omezil na strohou narativní linii (jako to udělal třeba v Cestě na měsíc). Zvláštní je i forma: krátkometrážní film je to jen stopáží, zato obsahem, stavbou a stylem je to v podstatě dlouhometrážní film na ploše deseti minut (obdobně Luigi Pirandello odmítal označovat své povídky ze sbírky Noc za povídky, ale za "třístránkové romány"). Navíc je to oproti jiným meliesovkám velmi dramatické, členěné, přesvědčivé. Není to jen film gest, za těmi gesty jsou i emoce... Překvapila mne také sice ne brutální, ale přesto dost emotivní scéna samotné třinácté komnaty. Scéna následujícího tance klíčů je pak zcela moderní, a ještě o sto let později by (pochopitelně v technicky stravitelnější podobě) asi platila za dost originální... Pro mnejeden z nejinovativnějších a historicky nejpřínosnějších filmů Georgese Meliese, mnohem zajímavější, než třeba Cesta na Měsíc.http://www.youtube.com/watch?v=WfUreFf5mIw