Cesta na Měsíc (1902)

Krásných, roztomilých a naivních (což v tomhle případě není vůbec výtka) 13 minut, ve kterých Méliès přichází s tehdy fascinujícími triky a poutavým vyprávěním. Díky svižné akci a hravé hudbě odDavida Shorta a Billy Brass Quintetto celé dodnes působí překvapivě živě. Musím vyzdvihnout ikonickou scénu, kdy raketa přistane Měsíci přímo do oka, chudák Měsíc z toho nevypadá zorvna dvakrát nadšeně :(  a taky akrobaty hrající mimozemšťany, kteří jsou naprosto skvělí. Jednoduše malý filmový klenot, který i po více než sto letech pořád baví svou fantazií a hravostí.

Na Pravý výlet pana Broučka do Měsíce ani naTolkienovuPíseň Veselé hospody, v nížkráva měsíc přeskočí, siceMélièsůvgeniální tvůrčí počin Le Voyage dans la Lune sice nemá, přesto jsem však v na dnešní dobu velmi skromném rozsahu nepřestával žasnout nad tvůrčím zápalem a kreativní fantazií, které se do tohoto skoro století a čtvrt starého snímku podepsaly. Troufám si tvrdit, že díky tomuto umu je film vlastně i v dnešní době dost koukatelný a zábavný, byť od něj nelze očekávat standardní filmařinu, jakou známe dnes. Herci na plátně nehrají, nýbrž se předvádějí, vizuál je schválně přepálený a příběh je neskutečně jednoduchý, v některých momentech úsměvný. Namísto expertů a kosmonautů jsou na měsíc patrně posláni francouzští papaláši a oligarchové, což nutně nezní jako špatné řešení ani pro současnost. Podobně jako výše zmíněnéČechovodílo (a jen tak mimochodem, týpeček se premiéry tohoto filmu dožil, byť nemám vůbec tucha zda ho mohl vidět) je měsíc obyvatelným atmosférou přívětivým místem, kde sice zdánlivě rostou jenfungi, které biologicky kyslík neprodukují, nicméně i tak místní prostředí umožňuje přežít nejen skupince lehkomyslných badatelů, ale i domorodých kmenů, k jejichž eliminaci pravděpodobně stačí rána deštníkem a kteří zřejmě žijí v jakési formě kmenové monarchie (předpokládám, že toto vychází z předlohy, která patří k mým největším literárním hříchům, tudíž ni puta idea). V závěru následuje epický akční útěk před domorodci z ostrova, v němž naši hrdinové k útěku užijí sílu zemské gravitace, jen aby padli do oceánu, v němž byli jakýmsi zázrakem ušetřeni imploze. Geniální, vlastně si dovedu představit v podobném duchu nějaký akční remake odZacka Snydera! Upřímně obdivuji, že tento film přežil do dnešní doby a jsem za to moc rád.

Ahaaa, takodtudje ta slavná tvář Měsíce s "kulkou" v oku. 😃  Je to za mě také jediná scéna, která stojí za zmínku. Kromě toho už pak autor nabídne pouze velmi hrubě použité střihové triky. Výprava a kostýmy nejsou nic nového, to už tu bylo po staletí v divadle. A koneckonců, i trik proměny člověka v prach by v té době jistě dokázal v divadle předvést leckterý šikovnější kouzelník. Nedokážu tedy v hodnocení nadržovat tomuto filmu jenom proto, že byl první - v tom případě by si plný počet automaticky zasloužil třeba Westworld z roku 1973 jednoduše proto, že jako první použil počítačem generovaný záběr. Pohledem dnešního diváka je Cesta na Měsíc vcelku nezábavný film. Jedno zhlédnutí pro poučení z historie, proč ne. Ale že by to byl nějak zvlášť cool film, který bych chtěl vidět znovu, to určitě ne.

Kreativita, odvaha a originalita jsou vlastnosti, které každý velký režisér musí mít... ale zkuste si na chvíli udělat intelektuální exkurz a tohle dílko místo do kinematografických souvislostí dát do těch divadelních a uvědomit si, že divadelní produkce srovnatelné kousky zvládala už od baroka a podobné hříčky obšťastňovaly korunované hlavy 300 roků nazpět. Méliès od té řady vynalézavých impresáriů vybočuje, protože to pro nás mohl zachytit a oproti svým současníkům vybočil tím, že dokázal uvažovat mimo mísu... Čímž však vůbec nechci tvrdit, že je to málo. Ba naopak...

Do roku 1902 se po skoro celém světě experimentuje s "filmem" jak jen se dá. Bratři Lumiérové a pár dalších nadšenců vytváří nekomerčně a s čistým úmyslem nejrůznější "pra-filmy" vyobrazující běžné činnosti (lidi vycházející z továren, běžící lidi, běžící zvířata, lidi v zahradách, přijíždějící vlaky,...), které ale postrádají veškeré aspekty toho, co my dnes nazýváme filmem. Tyto dokumentární snímky totiž nemají téměř žádný scénář, tudíž žádnou zápletku ani náznak jakéhokoliv děje. Právě proto pro mě osobně s největším pokrokem v kinematografii přichází až francouzGeorges Méliès, a to právě v roce 1902 s prvním nedokumentárním sci-fi snímkem,Cestou na Měsíc. Já jsem viděl ručně barevnou verzi filmu, která byla v roce 1993 nalezena na jednom francouzském statku poté, co si všichni mysleli, že je nenávratně ztracená. Po nalezení byla deset let restaurována a následně slavnostně promítána na festivalu v Cannes. K mému překvapení jsem měl při sledování i po neuvěřitelných 122 letech od vzniku filmu husí kůži po celém těle, a to jsem ani nemusel vnímat onen minimalistický příběh. Surrealisticky a snově vypadající prostředí měsíce, které obklopují krásné dobové kulisy, výtečné masky a okouzlující ruční barevnost, je i po takové době zcela odzbrojující ať už svým čistým řemeslem, geniálním nápadem nebo nepředstavitelným historickým významem. A když vezmeme v potaz triky, které zde Méliès použil, nedá se ona zásadnost pro kinematografii popřít ani nijak zjednodušit. + Záběr na měsíc s raketou/patronou v oku je jedním z nejlepších, co jsem kdy viděl.