Au coeur de la vie (1963)

Již dříve mě překvapilo, jak málo filmový průmysl i nezávislíí tvůrci využívají povídek Ambrose Bierce. Téměř všechny by se daly (s odpovídajícími efekty) využít i na filmovém plátně. Jako největší efekt by se mohl (jak se stalo i v tomto filmu) uplatnit jeho zanícený, ale naprosto nevtíravý pacifismus. Nejlépe (ne literárně ani historicky), je zde zobrazen druhý příběh: masakr v Bitvě u Čatanugy (Chickamauga), u třetího, již proslaveného (ne však nejlepšího) příběhu Události na mostě u Soví řeky, bych u Roberta Enrico očekával větší inventivnost.

"Válka je masakr lidí, kteří se navzájem neznají, pro zisk lidí, kteří se znají a navzájem nezabíjejí."To je i příběh obyčejného vojína v první povídce, která v žádném případě není špatná, ale obsahově mi přišla nejslabší. Tři hvězdy. Druhá povídka skvěle vykresluje kontrast válečné hrůzy a nevinného dětského pohledu na ni. Čtyři hvězdy. Třetí povídka je jednoduše geniální a nemá cenu víc prozrazovat. 5 hvězd. Řemeslně je film naprostá špička. Moc díkyWillymu Kufaltoviza projekci. 8/10.

Válka třemi filmovými žánry, třemi pohledy, které nemohou končit stejně, nemohou mít stejný smysl, každý jí prožívá jinak. Příběhům vojáka a zajatce mírně ublíží brzké odhalení jejich směřování, které zároveň neohrozí emoční sílu závěru, dějová gradace a dechberoucí forma totiž dokáží drtit. Vše se nejlépe spojuje v pohledu dětském, ještě naivně oproštěném od reality, představujícím si klauny v jedné velké hře. Přitom dospělý divák prožívá válečné peklo, jeho následky, které filmově patří do psychologicky hororového žánru. Tenhle chytrý dvojí pohled na bitevní pole mi přijde neuvěřitelně zajímavý. Vůbec pod drtivou formou, ve které Robert Enrico snímá různorodé obyvatele lesa a často je připodobňuje. Nezapomíná ani na jejich zvukový projev, který prolíná do příběhu a výborné hudby. To, co v lese zní příjemně, může být děsivé, nervy drásající. Nakonec jako sama příroda, kamera za krásného světla snímá les, idylka, která dokáže atmosféru velmi rychle proměnit. Nechybí ani záběry podvodní nebo z pohledu hlavních postav. První a třetí povídka jsou na čtyři, prostřední je však takovým zážitkem, že zaokrouhlím výše.

Silně poetický nezávislý snímek, který na začátku každé ze tří povídek působí vcelku nenápadně, ale svojí propracovanou hrou s mnoha drobnými detaily s primárním důrazem na hmatový smysl a elementy vody a země, dokáže předvést až nečekaně hodně. Až bych v tom hledal výraznou inspiraci Jeanem Renoirem, kdybych od něj teda viděl víc než jeden film a mohl si tak za tím aspoň trochu stát, ale na poetikuVýletu do přírodyjsem si tu vzpomněl často, minimálně na jeho první polovinu. Ono to má především dost výrazný filmový styl, který si krásně hraje s lesním prostředím, důrazem na vše, co nabízí (od lidí po stromy až drobný hmyz), působivě rámuje záběry ať už hromadné tak i osobní, vyniká vzdušná perspektiva, překrývání kontur, problesky oblohy mezi stromy, občasná ruční kamera a naprosto fascinující pak jsou i někdy až nečekané first person záběry, které dávají už tak znatelné hmatatelnosti dění další prožitkovou vrstvu. VeVýletumi přišlo, že se s přírodní poetikou pracuje podobně, byť s tehdejšími kinematografickými možnostmi poválečné Francie. Díky tomu všemu pak dokáže velice zručně pracovat s vyprávěním především skrze obraz. Sice s minimalizovaným použitím voiceoverů, byť se jim to nevyhne, ale aspoň i ty jsou chytře "zapuštěny" do celkového stylu. Snad jedinou slabinou filmu pak jsou symbolisticky nedotažené nebo příliš očividné závěry, které vždycky krapet ubijí půvab postupné výstavby všech povídek, ale naštěstí to není takový problém. Každá jednotlivá povídka má dost do sebe, přitom každá jiná, ale všechny mají stejné kvality. Přitom se zdá, že je tento film vyloženě zapadlý a pozapomenutý, což je strašná škoda, jelikož je několika svými přístupy dost fascinující. Slabých 5*

Velice nápadné, když se max hodnocení nabalují jedno na druhé - v případěAu coeur de lavieopodstatněně. Vzhledem k roku vzniku mám komplexnost zvukového designu, vynalézavost kamery včetně mobility a smyslu pro prostorové vidění i detail za nebývalou a inovativní. Snové, vzpomínkové, jedinečně poetické do té míry, že jsem byla ochotna vytěsnit odpor vůči (jakékoliv) kleci i nelogické přeskakování z angličtiny do francouzštiny; nota bene, když miluji povídky a miluji povídkové filmy: jsou mikro příběhy s hustou látkou, útržky intenzivní existence. //Povídka 1:Rozpor morálního přesvědčení (zabil jsem? koho vlastně?) - voják je pokaždé strom vyvrácený z kořenů. //Povídka 2: malý rytíř ve zbroji zabloudil na území oživlých mrtvol. Hrůzně dojemné. //Povídka 3: vysvobození skrz náhodu, které se ve výsledku rovná přenesení břemena z levého ramena na pravé - HalucinačníKdyby... // Všechny tři segmenty by fungovaly dostatečně dobře i samostatně, neprojevila by se však kumulativní síla celku.