Archangel (1991)

Čo sa týka formálneho a remeselného prevedenia, je to vynikajúca pocta nemým resp. skorým zvukovým filmom minulého storočia a to ja rád. Príbehovo to však veľmi nesúloží s konceptom umeleckého vyjadrovania sa, aj keď ani viacero filmov z doby spomenutej neboli super extra, ale boli rozprávané obrazom, nie dialógom a vtedajší herci a tvorcovia vedeli, ako na to. THE ARTIST z roku 2011 to dokázal na jedničku.

Čokoľvek si predstavíte pod pojmom historický vojnový film z počiatku deväťdesiatych rokov, Archangel je úplne iný. Čokoľvek si predstavíte pod pojmom severoamerický experimentálny film konca minulého storočia, Archangel je úplne iný. Čokoľvek si predstavíte pod pojmom nemý vojnový film z 20 rokov minulého storočia, dokonca aj tu je Archangel rozdielny, filmy D.W. Griffitha, Abela Gancea aj Erica von Stroheima boli vysokorozpočtové, Archangel je proste nízkorozpočtovka ako vyšitá. Ide o vzdanie holdu nemej kinematografii a dobovej melodráme, pričom sa ale iba ťažšie budete stotožňovať s jej postavami a držať im palce, Archangel to ani v úmysle ako avantgarda a postmoderna v jednom nemá.

"Julia,Iwasworriedaboutyou." "Noneed.I'dnearlyforgottenaboutyou."Veľmi zvláštne dielo (označil by som ho ako "autorská artová haluz"), zaradené v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Napriek môjmu nie zrovna priaznivému očakávaniu ma to celkom dokázalo zaujať - nakrútené je to zručne, má to osobitý štýl s akýmsi zvláštnym pôvabom a aj to halucinačné "dianie" s podivne sa chovajúcimi postavami má niečo do seba, je tam viacero veľmi pôsobivých scén (zbabelec, ktorý nakoniec nabral odvahu, scény vojnového besnenia, Veronkha zabudla na manžela a znovu si na neho spomenula, Gejzove opätovné zvítanie sa s otcom-zbabelcom, či možno hrdinom). Takéto silné momenty sa ale striedajú s pomerne jednotvárnymi úsekmi, ktoré skôr uspávajú. Celé je to ako jeden dlhý sen (a to poriadne búrlivý a nepokojný sen), akoby znázorňujúci stav mysle hrdinov postihnutých amnéziou (v dôsledku vojny), ktorým sa opakovane, v akýchsi cykloch vracajú útržky spomienok."Gejza,makesuretoprotectbabafromtheBolsheviks." "What do Bolsheviks look like?" "Oh, they're terrible creatures. Half man, half beast. They've great big eyes. Great big ears and great big claws."(17.10.2025)

Ano, tenhle snímek se mi líbil hlavně proto, jak je natočen. Ale naštěstí má i příběh, který je tak pěkně ujetý, že vás to ve spojení s tou formou naprosto dostane. Film je natočený stylem němých filmů, ale přitom se v něm z postsynchronů mluví. Dojem je jedinečný, jako kdyby se vytvářel naprosto nový žánr.(18.02.2016)

Když postmoderna náhle procitne z amnézie a zjistí, že se zapomnělo na surrealismus. Film se situuje na nejednu interpretační hranu - od frašky po imaginativní tázání po charakteru lidské paměti, od hry s žánry po mnohovrstevnaté odkazy na historii kinematografie. Nemělo by zapadnout, že se jedná o vcelku zajímavou kritiku války: film si totiž pro svůj celkový rámec prostoru a událostí cíleně přebírá výrazivo tehdejší válečné propagandy, což občas vyčaruje rozkošné kontrasty - protiněmecká hesla bojující proti teutonským barbarům rámující čas a prostor filmu stojí proti osobnímu hledání citu, smrti bližních atp. Jedná se však v prvé řadě o surrealistickou anabázi na konci světa zaobalenou v retro černobílém hávu dobových němých filmů, a to spíše než válečných či filmů sovětských (kde automaticky vytane na mysli nejslavnější produkt sovětských filmových dvacátých let v podobě montážní školy) těch německých. Ale Maddin do postmoderní urny přimíchává prach ještě další historické inspirace - žánru noir. Vždyť osamělý hrdina s amnézií, v nepřátelském prostředí tajuplného města po nocích stopující svoji femme fatale a tento sebedestruktivní hon za vyřešením záhady komentující voice-overem, je klasickým naplněním tohoto žánru.(17.02.2016)