Apartment 7A (2024)

Natalia Erika James již předvedla svůj talent pro psychologický horor ve filmu Relic a nyní nám přináší prequel k jednomu z nejslavnějších filmů všech dob, Rosemary má děťátko. Výsledek je fantastický, i když není zcela originální, protože sdílí mnoho stejných prvků jako tento film. Julia Garner hraje tanečnici, která prochází těžkým obdobím, když jí z ničeho nic starší pár nabídne přátelství a pomoc, aniž by tušila hrozný osud, který ji čeká. Film se pyšní pečlivou scénografií, vynikající kamerou a fantastickým výkonem Julie Garner a také Dianne Wiest ve vedlejší roli. Jedinou nevýhodou je démonická postava, která se zdá být nápadně CGI. Kromě toho však film nabízí poutavý příběh, soundtrack 70. let a poněkud znepokojivý konec. Netrpělivě očekávám další filmy od této režisérky.

Film Rosemary má děťátko je asi můj nejoblíbenější horor. Tamní atmosféra, hudba, exteriéry i interiéry plus obecný retro háv prostě miluju, je to můj absolutní comfort movie a tak jsem si tohle dlouho schovávala a těšila se. Bylo mi jasné že to nebude ani zdaleka dobré jako originál ale tohle se nepovedlo... Je to pár dní zpět co jsem to viděla a prakticky si to už nepamatuju, netuším co víc napsat. Není to děsivé, není to hezky natočené, není nic co by se mi na tom líbilo. Škoda i jako televizní film by to stálo za P*D.

Apartment 7Aje prequel klasikyRosemary's Babya jako takový nápad je to velmi příjemné překvapení. Je tu doslovné prolínání s některými scénami slavného filmu Romana Polańského, ale zároveň jako samostatný příběh je to skvěle napínavé drama s příměsí satanismu. Výtečná atmosféra. Minnie a Roman Castevetovi jsou naprosto boží (jako vždycky), výkony Dianne Wiest a Kevina McNallyho jsou doslova bonbonkové. Jako 4. kousek z rozšířené franšízy naprosto ideální.

Apartment 7A není vyloženě špatný film. Vizuálně je určitě docela slušně natočený a lehce mrazivá atmosféra tam také je. To, že je něco špatně, je jasné od první minuty a dvojice mecenášů je tak podivná, že je až s podivem, že hlavní protagonistka na to skočila. Jasně, je to naivní až na půdu, ale řekněme, že člověk může být v situaci, kdy přejde téměř cokoliv.

Herci jsou spíše klasická rutinní sestava — ne špatní, ne dobří, ale také nijak zapamatovatelní. Bohužel filmu chybí něco, co by ho vytrhlo z řad průměrných démonických hororů. Situace jsou pouze nepříjemně divné a film se z tohohle pocitu nikdy nedostane (bohuzel).

Délka filmu je ale tristní — hluchých míst je nekonečno. 80 minut by bylo tak akorát.

V hrobovém tichu Bramfordu tančí stíny více než světlo kolem příběhu, který už známe, tentokrát jen z druhé strany zrcadla. Natalie Erika James si vzala za úkol vrátit se k začátku kultu, který kdysi vnesl do myslí víc otázek než odpovědí a přesto ten návrat působí jako šeptaná verze původního výkřiku. Julia Garner září jako tanečnice s bolestí v těle i duši, ocitající se v kleci slibů starého manželského páru. Její výkon je přesný a niterný, ale materiál kolem ní trpí příliš známou linkou. Kamerová práce a výtvarná podoba budovy vyvolávají bolestivou nostalgii po tom, co mohlo být, ale scénář je jako ozvěna, je slyšet zvuk, ale nejsou cítit vibrace. Síla snímku nespočívá v novém úhlu pohledu (toho zde příliš není), ale v herecké přítomnosti a ve chvílích, kdy snaha o horor zasype ticho křikem. Na druhé straně však chybí hlubší explorace témat, která originál řezal jako skalpel. Jde o estetický návrat, ale emocionálně zarytý v minulosti, kterou opakuje místo toho, aby ji převtělil v něco skutečně nového.