Anon (2018)

Originální vize dystopické budoucnosti, v níž totalitní moc zcela eliminovala lidské soukromí a prvkem rozšířené reality úplně vytlačila anonymitu lidské existence, což tedy pro mne coby diváka byla velmi nepříjemná a mrazivá představa. Zajímavý je kontrast, který Andrew Niccol zvolil jako stylotvorný - high-tech budoucnost s aplikovaným prvkem rozšířené reality a implementace internetu přímo do vědomí lidí má překvapivě výrazný retro nádech - lidé tu jezdí auty jakoby z nějakých 70. let, mizanscéna připomíná odosobněný potemnělý Londýn současnosti či nedávné minulosti, určitě ne ultramoderní megapoly budoucnosti, hlavní postava dokonce kouří klasické cigarety a odkazuje až někam k filmu noir a k Chandlerovkám... Asi jediná slabina je tak výše rozpočtu a s ním spojený televizní look, jde prostě o velmi chytře napsaný a dobře natočený televizní sci-fi snímek, nikoliv o blockbuster s hollywoodsky přepáleným rozpočtem...

Väčšina ľudí na ochranu svojho súkromia dlabe v duchu hesla "Nemám čo skrývať, veď nerobím nič zlé." Neuvedomujú si, že morálne normy alebo dokonca aj režimy štátu sa menia a čo bolo kedysi bezpečné sa môže obrátiť na život ohrozujúcu okolnosť. Napríklad GESTAPO použilo zozbierané informácie o občanoch pred protektorátom, kedy nikto ani nepomyslel na možné zneužitie, na sieťovanie a prenasledovanie nepriateľov implementovaného režimu. Dnešné KYC procesy neslúžia na nič iné, len na krádeže identít, keďže krádeže dát a ich predaj na čiernom trhu sú bežné a poznám prípady, keď sa záujemca o hypotéku zrazu dozvedel, že je evidovaný ako neplatič. Takže posolstvo tohto filmu je silné. "Its not, that I have nothing to hide. I have nothing I want you to see."

It's not that I have something to hide, I have nothing I want you to see.Popravdě tento typ sci-fi filmů mi vyhovuje úplně nejvíce. Méně akce, méně efektů, ale mnohem více hlubokých myšlenek a filozofických otázek, které nedají spát. Jestli se to dá aplikovat na dnešní svět, to už je na každém. Někdo to vidí a někdo ne. Tématem filmu je otázka soukromí. Jak moc je soukromí důležité? Jak moc si ho střežíme? Jak moc nám ho za našimi zády berou? Filmu se dá vytknout, že je poměrně monotónní a tmavý. Opakování stejné hudby tomu taky nepomáhá. Cílem bylo vytvořit velmi specifickou melancholickou atmosféru.7/10

Tohle mohlo úplně klidně vyjít pod hlavičkouBlack mirror. Dystopická představa budoucnosti, ve které neexistuje soukromí, protože informace o každém pohybu každého člověka jsou v síti (zaznamenává se vše, co každý vidí i slyší). Lidé už nezírají do počítačů, ale do blba, protože mají superpočítače přímo v mozcích. Takže takový nepřítomně zírající člověk v metru může právě sjížděj nějaký spektákl, anebo se virtuálně válet kdesi na pláži. Lidé se superpočítačem v mozku nepotřebují emoce, ty se staly evolučně nadbytečnými. Takže je to logicky naprosto bezemoční, ale tím pádem také dost nezáživné, protože filmy jsou právě o vzbuzování emocí! Takto odosobnělý, chladný film jsem snad ještě neviděl. To i ten Terminátor překypoval emocemi. Trošku mi to připomněloEquilibrium, kde lidé proti emocím brali dokonce medikamenty, ale tam ty emoce nakonec byly. Tady prostě nejsou.

Anon má emocí asi jako datový centrum a všudypřítomnej geometrickej bordel v záběru, kterej musel dát strašně práce, mě strašně prudil. Ale přesto se tomuhle sci-fi ledu daří produkovat fajn momenty, má atmosféru,Cliva Owenaa pár dobrých nápadů, pro zájemce pár sice přehnaně doslovně podaných, ale přecejen témat k zamyšlení a prostě udrží u obrazovky. Ale nelejte si k němu něco ostřejšího a peřinu na nohy. 7/10