Always sančóme no júhi (2005)

Asadora. Tedy, samozřejmě to neníasadora, ale emocionálně i způsobem vyprávění to tak působí. Příjemné, pocitové, pozitivní, negativní věci jsou přijímány s pokorou. Japonsko 13 let po válce, kdy si lidé více než dnes všímali a starali se jeden o druhého. Nostalgie. Možná to je sluncem prozářené až moc, ale to asadory bývají. Možná to psychicky až moc tlačí na pilu, ale to nevadí. Líbilo se mi a těším se na druhý film. MVhttps://youtu.be/rtnvcQmOWRQ

Má vysoká očekávání nevzala za své. Always sančóme no júhi má totiž vše, co mi film vůbec dokáže nabídnout, aby mě maximálně nadchnul. Ocitáme se v prostředí 50. let v Japonsku, do něhož pronikala moderní technika a lidi ohromovaly vymoženosti ze Západu, jako je Cola nebo televize. Kolem nově narostlé Tókjó tawá, která zdaleka převyšovala všechny zdejší budovy, se rozprostíraly půvabné uličky se starými tradičními domy a tyto uličky byly světem samy o sobě. My se seznamujeme s jednou z nich a s jejími obyvateli, kteří všichni mají svou jedinečnou osobnost a já jsem si je oblíbila tak, jako se mi stává jen u dobrých několikahodinových seriálů. Seznamujeme se s jejich životem a ten nám přináší celou paletu emocí, vyvolané jak dramatickými chvílemi, které vhánějí slzy do očí, ale i humorem, jenž mě nesčetněkrát rozesmál. Film určitě není reálný a mnohé by se ve skutečném světě stát nemohlo, spousta scén je přehnaná, a proto to diváci musejí brát trošku s nadhledem. Docela jsem žasla nad využitím 133 minut, protože ani chvilička není nudná a bez náboje. Určitě doporučuji těm, kteří ve filmech nepotřebují zrovna akci, nejsou příliš cyničtí, nestojí o plochý film, co by zobrazoval jen realitu a jsou otevřeni novým emocím.

Takashi Yamazaki si bere hodne z poetiky padesatych let do kterych je samotny dej fimu take ostatne zasazen. Jakoby ovsem chtel touto snahou sve dobove rezijni vzory snad az prilis prekonavat prave v jiz zminovanem nostalgicnu. Nadruhou stranu - puvodni predloha je manga a na to konto se da mnohe v tomto filmu posuzovat trosku z jineho uhlu. Moc se tesim na druhy dil.

Schopnost některých japonských tvůrců balancovat na hranici kýče, aniž by do něj upadli, je pro mě nepochopitelná. Přes velmi lidský a všedně poetický obsah, není snímek sladkobolný či uslzený (byť uslzení byli někteří diváci:), stejně tak humor, byť nepříliš originální, je vkusný, funkční a dobře dávkovaný. Pro mne osobně velmi příjemné překvapení.

Vypadalo to jako pohádka. V 50. letech (rekonstrukce té doby se autorům opravdu povedla; dokonce mi v první chvíli nepřišlo divné, že by ve filmu mohla hrát Secuko Hara:-)) si život v jedné zapadlé uličce Tokia poklidně plyne (často až příliš poklidně), všichni sousedé se mají rádi, přes/protože se občas škádlívají, a zažívají i humorné okamžiky (kupříkladu když se pan Suzuki vtipně rozzuří a po svém řádění zanechá pana Rjónosukeho ležet ve vtipné poloze na ulici). Leckterý motiv z té pohádky už člověk slyšel, ale neurazila by. Celou dobu se však v pozadí skrýval nepřítel, který se rozhodl celé skromné dílo zhatit. Vyčkával na svou příležitost a zaútočil ve chvíli, kdy to všichni nejvíce čekali. Tím padouchem nebyl nikdo jiný než zlý skřítek Dojemnible Závěrock, který začal posluchače drtit svým Citovým válcem +5, jen aby z nich vymáčkl alespoň slzičku. (Buď je to v jeho říši cenná surovina, nebo se spolčil s výrobci popcornu, kteří chtějí ušetřit na soli.) Některým se z toho tlaku pouze udělalo nevolno, zlovolné dílo se však tak jako tak podařilo. Inu, co se dá dělat. Život holt pohádka není a dobrého konce se v něm člověk leckdy nedočká.4/10