All the Vermeers in New York (1990)

Rozhodně nejvíce divácký film Jona Josta, jaký jsem zatím viděl - přičemž to obecně "diváčtější" určitě není. Jenže tohle má jasně daný příběh, s nějakým úvodem, statí i závěrem, přičemž poslední kategorie přinese i dramatické finále a dokonce i humorné scény to v sobě má! To bych doposud nečekal, že toho je Jost schopný... Vlastně mi tím připomněl až jakousi náročnější a "vztahově zašiforvanější" verzi Rohmera. Zároveň i proto mi to nepřišlo tak propracované a působivé jako jeho experimentálnější filmy, byť by to jako jeden z nich pro mě mnohem více vykvetlo, protože celá první polovina je nádherný experiment s překrýváním kontur, proměnou textur a chytré práce s "obrazy v obraze v obraze". Klouzání po površích podlah, plynulý pohyb přes plot s postupně se odkrývajícím nápisem, zvuková složka, která akcentuje hluk momentálního prostoru a postavám je někde tak kvůli tomu (a naprosto záměrně) sotva rozumět... To bylo tak krásné sledovat, že jsem si to užíval hlavně kvůli filmovému stylu, protože příběh na pozadí toho všeho byl vcelku nenápadnou, postupně se budující romancí. Ta se ale stala důležitou v druhé polovině, byť film neustále dává najevo, že mu o ní primárně tolik nejde - už jen faktem, že o postavách ví divák míň, než ony mezi sebou. To sice k něčemu zásadnějšímu vede, ale pouze narativně, zatímco vnitřní smysl té působivé stylistiky se jaksi vytrácí, byť v "utlumenější" podobě zůstává i pak. Výsledek mi pak osobně přišel krapet nevyvážený - na film, který by hlavně rád zkoumal vztahy, je to až moc nekomunikativní, na formální experiment naopak až moc. A něco mezi... to taky zrovna nedokáže fungovat. Zvlášť, když první polovina má více malířské cítění i ladění než filmařské, což z toho dělá až kouzelně galerijní film, kterým se to ale nesnaží okázale být, ačkoli by to fascinace Vermeerovými obrazy nabízela. Do té doby to ale má něco lehce podobného sPlaytimea já si to upřímně užíval, jen škoda, že to pak tak znenadání utichlo. Ten film to v sobě měl. Přesto pořad dost pozoruhodný projekt od neprávem zapadlého nezávislého amerického režiséra, který mě fascinuje stále víc a víc, i když se ke každému dalšímu filmu od něj dostávám dlouho. Pořád u mě převládá spíš spokojenost, byť ta čtvrtá hvězda je s obří rezervou a mé hodnocení je (zase) 3,5*, ačkoli nahoru to zvedají jen moje sympatie k tomu. Je tam až moc dobrých filmařských nápadů na to, abych šel níž. Slabé 4*(30.11.2025)

Formálně jako by i u Josta s kontumačním vítězstvím euratlantického liberalismu na přelomu 80. a 90. let převládl postup vzad směrem k ještě klasičtější naraci, než jsme znali z filmů předcházejících dekád: experimentální intelektuální guerrilizování amerických společenských vztahů s post-strukturalistickými levicovými diskurzivními a socio-politickými kritikami postupně mizí a zůstává ten nejlepší z již dávno neexistujícího příslibu rozumného střídmého inteligentního demokratického liberalismu, o kterém se snilo i v našich luzích a hájích po skončení státně socialistické diktatury, a který, jak jsme posléze zjistili, nikdy neexistoval. Při filmu jsem si, nejen díky záběrům na Vermeera a v jednom okamžiku právě i na Rembrandta, vzpomněl na Josepha Hellera a jeho "Nemalujte si to" z r. 1988, v němž Rembrandt shlíží na lidstvo a jeho dějiny ze stěny Metropolitního muzea v New Yorku. Z filmu je cítit to samé, jako z toho starého dobrého židovského liberála Hellera ve vší své velikosti: ta citlivá ironie k marnostem běžných strastí života a zacílení na to důležité, ačkoliv to důležité možná vůbec neexistuje, a i kdyby to existovalo, tak toho možná nikdy nedosáhneme. Ale nezbývá než se snažit. Toto sdělení je tu cítit mnohem víc než z Jostova "Rembrandt Laughing" z r. 1988 (Ano! To nemůže být náhoda.). Jako by i u Josta stejně jako např. u jeho někdejšího vzoru Godarda, od něhož však bude jeho tvorba od této chvíle zásadně divergovat, na krátko převládlo po vyprchání příslibů ikonoklasmu touha po něčem trvalém, co se skrývá za deziluzí světa i deziluzí jeho účinné kritiky a transformace, ve kerou oba autoři doufali a jež se nenaplnila... Stejně jako u Godardova Detektiva (1985) se možná jediným východiskem ze zmatků života jeví láska, jež je věčná.(03.04.2020)

Provokatívna dráma s mimoriadnou filmovou citlivosťpu o vystresovanom obchodníkovi z Wall Street. V Metropolitnom múzeu stretne krásnu a mystickú francúzsku herečku (Chaulet) , ktorá sa podobá Vermeerovmu portrétu. Film je plný vleklých záberov, starostlivo komponovaných obrazov a improvizovaných dialógov. Scenár skúma vzťah medzi umením a komerciou a pokrytectvo pod povrchom vysokého newyorského umenia a finančných svetov. Koncipovaný, natočený, režírovaný a zostrihaný avantgardným filmovým tvorcom Jostom.(29.09.2011)