A také déšť (2010)

Nerad bych se ohlížel na možné i nemožné nekvality tohoto filmu,protože mě También la lluvia neuvěřitelně zasáhl, dojala stal se dalším krůčkem k mému přestupu na misantropickou stranu síly. Na poměrně malém prostoru totiž zahrnuje velké množství témat, které mnou rezonují; od genocidy původních obyvatel Ameriky přes sociální nerovnosti, rasismus vůči původním obyvatelům, špatnou ekonomickou situaci, elitářství autorit a dalších až k neuvěřitelnému odhodlání stvořit "umělecké" dílo i přes krev. Natočit prachobyčejný snímek o Kolumbovi, Bartolomé de las Casas či Montesinosovi by v žádné žité realitě nemělo takovou sílu jako ukázat kontrast mezi minulostí a současností, mezi původními a evropskými Jihoameričany; mezi křesťanskými dogmaty a "humanismem" fray Bartolomé; mezi jistotou míru a chaosem vzpoury; mezi zaopatřenými a trpícími; mezi těmi, kteří usilují o umění, a mezi těmi, kteří musí uživit rodinu; mezi těmi, kteří mají vodu a mezi těmi, kteří musí bojovat za něco pro nás tak přirozeného. Možná se ve mě postupně probouzí sebemrskačství bílého +- heterosexuálního muže, nicméně něco mi říká, že souznít s těmi, kteří trpěli nebo v horším případě ještě trpí, je univerzální nehledě na barvu pleti.Snímek je inspirativní nejen pro úsilí obou hlavních postav ve věci jejich zájmu, ale především proto, že člověka toto svědectví bolí. Proto se, milé děti, podívejte na tento film a pak buď přispějte na salesiány, nebo spáchejte sebevraždu, protože co dělat v tak hrozném světě. Perfektní příklad postmoderního filmu, který skrze svá témata nutí člověka přemýšlet; tvoří kompozici několika vypravěčských linií včetně narativu uvnitř narativu; dělá si meta legraci sám ze sebe (jako když se filmový štáb snaží co nejvíce ušetřit, zatímco tento film šetří tím, že nevykládá tolik na historické kostýmy, jako kdyby točil skutečný historický film). V poslední řadě je nutné dodat, že kromě věčně mladéhoGaela Garcii Bernalačím dál víc miluju posledního španělského akčního hrdinu, uzavřeného bolševika a ultimátního drsňákaLuise Tosara,který si zaslouží přesně takové role, jako měl v tomto filmu, a ne zaprdlé fanoušky fotbalu zWay Down.

Film o tom, že za 500 rokov sa osud Indiánov v podstate nezmenil. Najprv ich drancovali conquistadori, teraz ich zdierajú korporácie a ešte aj s tými musia bojovať, aby mali vôbec pitnú vodu. Je podľa skutočnej udalosti, lebo v roku 2000 naozaj americká vodárenská spoločnosť odkúpila vodné zdroje od bolívijskej vlády a občanom Bolívie bolo zakázané zbierať dažďovú vodu, ktorá sa stala majetkom spoločnosti. Už len toto samotné je padnuté na hlavu a taká zapredaná vláda by mala okamžite visieť. Mrzí ma však, že režisér tie historické linky nedokázal lepšie prepojiť. Film bol skôr o súčasnosti, otvoril však veľmi závažné otázky, ktoré v nemalej miere ovplyvňujú aj nás:ako môže národná vláda nechať spoločný majetok spravovať cudzím ľuďom, ktorí sa tak na vašom území stávajú pánmi?

Celkem nesourodý mix typických trampot při fiktivním natáčení filmu a vyobrazení skutečné indiánské revolty kvůli přístupu k vodě. Snímek veskrze průměrný, zajímavější než konkrétní děj je však zamyšlení nad souvislostmi. A tak si přitom diváci uvědomí, jak málo se změnilo za toho půl tisíciletí od Conquisty Nového světa. Pořád platí, a zřejmě vždycky bude, že původní dobyvatelé a původní obyvatelé jsou každý na úplně jiné úrovni ve všech směrech. Jejich vzájemný vztah připomíná dospělé a děti, se všema možnými interpretacemi - technicky vyspělí, podnikaví, často soucitní Španělé, dokáží být nemilosrdně krutí, a jde jim vždy pouze o zisk; versus naivní, s přírodou spjatí Indiáni, kteří jsou často až zákeřní, a nerozumní, jelikož jdou do všeho jen srdcem. Jejich vzájemné soužití není vždy jednoduché, uvidíme za dalších 500 let.

Překvapivě svěží a dramatický průběh natáčení filmu o Kolumbovi ukazuje paralely mezi španělskými dobyvateli a současným vládnoucím bezohledným a dravým kapitalismem v Bolívii, potažmu v Jižní Americe.1) Jako obvykle se mi moc líbil přitažlivý 32letý režisér (jindy i herec, scenárista, producent) Mexičan Gael García Bernal (režisér Sebastian). Zaujal mě i zajímavý 34letý Bolívijec Juan Carlos Aduviri (šéf indiánských protestů) ve své herecké prvotině._____

2) Cochahanba je třetím největším bolivijským městem, něco málo přes 600 000 obyvatel. Ačkoli filmový příběh je fiktivní, boj o vodu se skutečně ve městě odehrál na přelomu let 1999/2000.

Mám rád filmy o filmu ve filmu, zde to působí poměrně nadmíru autenticky. Mám problém však s kašírovaným morálním přesahem, jakoby koupě odpustku za španělskou katolizaci Ameriky (se všemi jejími aspekty o kterých sem neměl nikdy žádných iluzí). Bohužel s poslední rovinou snímku-záchrany děvčete, mi připadala tato epopej šroubovaná až nad míru snesitelného patosu. Nejen pro mne je to zřejmě relativně hodně mířený úder na solar, který nemůže nedostat filmovou cenu. Na druhou stranu, určitě zhlédnutelný snímek z dokumentárního hlediska, kdy Bolívii "on-line" tak často Evropané nevnímají, tak jako z podstaty věci komparace k jiné filmové produkci produkci jedno státu Severní Ameriky, je film dozajista lepším gurmánským zážitkem.