120 BPM (2017)

Je mi jasné, že tento film sa nebude páčiť každému. No ja mu okrem toho, že je zbytočne dlhý a nepáčilo sa mi ani konanie protestných akcií hnutia ACT UP, nemám viac čo vytknúť. Od začiatku ma chytil otvorený a zaujímavý prístup režiséra a scenáristuRobina Campillak téme AIDS.  Dnes je už všetko iné, čo sa liečby a predchádzaniu HIV týka. Doba 90-tok vo Francúzsku, keď boli lieky len vo výskume, je tu dosť detailne spracovaná. Páčila sa mi aj dejová linka vzťahu Nathana a Seana, ktorá vďakaArnaudovi ValoisoviaN.P. Biscayartovi, vyznela veľmi prirodzene.

Tento film jsem sledovala v rozmezí 80 - 140 bmp. Jen škoda, že se režisér nemohl rozhodnout, zda chce točit dokument nebo podat filmařskou výpověď o tehdejší době, takto to zůstalo někde na půl cesty. Já mám však pro francouzské "pojďme dělat revoluci" filmy slabost :-) a tohle mi příjemně zvedlo tep.

Myslím, že přitažlivost filmu o tak tragickém tématu nejlépe vystihuje úžasný blok scén od prvního polibku Seana s Nathanem (Pérez Biscayart a Valois), přes jejich tokání na gay diskotéce a žhavou erotickou scénu po skandování aktivistických hesel v růžových sukénkách a s růžovými střapci. Zpočátku mi taky přišly opakované scény z diskoték až nepatřičné, ale smysl mi byl nakonec zřejmý - ty lidi jsou ještě naživu a že jsou smrtelně nemocní, neznamená, že se přestanou bavit a milovat (ovšemže bezpečně). Zároveň by mě zajímalo, jestli na to měli choreografa, nebo to jen tak vyplynulo, ale ty taneční scény přesně kopírovaly vývoj hnutí Act Up od počátečního nadšení a frivolnosti přes uvědomění si vážnosti situace a tragické dopady po čím dál zuřivější boj. Nedomysleli jen drobnost - nápad přechodu z tancem rozvířených částeček prachu do buněk poprvé napadených virem byla možná moc doslovná ilustrace "zkažené zábavy". I tak ale byl boj aktivistů legitimní; např. cukrovkářům se taky nepředhazuje, že si za to můžou sami a jsou tu důležitější výzkumy než nemoci z nestřídmé stravy, ba často přímo obžerství.//95%

Od první vteřiny neuvěřitelně dynamický, emocemi napěchovaný snímek je zřejmě tím nejlepším, co na téma AIDS vzniklo. Dokonale uvěřitelné herecké výkony, precizní scénář a špičková režie dělají z 120 BMP mimořádný zážitek. Nemocní nejsou chátrajícími troskami, jejichž útrapy musíme pokorně sledovat. Naopak, jsou plní života, touhy po něm, křičí o pomoc. Žalují vlády, že svou nečinností odsoudily k trestu smrti spousty lidí, kteří se provinili tím, že chtěli žít. Sice jinak, než většinová společnost, ale přesto jen žít. Nikoho neokradli, nikoho nepodvedli, nikomu neublížili, přesto museli zemřít.

Obecně asi dobře zpracované důležité téma, nedá se tomu moc vytknout. Na mě to ale bylo přece jen moc dlouhé a v aktivistické části moc ukecané. Ač chápu, že činnost aktivistů byla potřebná, jejich činy pochopitelné (i když by se asi dalo polemizovat, zda na některé věci přece jen nešlo upozornit jiným způsobem) a že bylo třeba dát jim ve filmu prostor (protože zejména o tom měl ten film zjevně být), více mě zaujala osobní rovina zaměřující se na ústřední pár. Líbily se mi jejich rozhovory, intimní scény mě nijak nepohoršovaly, ba naopak mi přišly mnohdy velice působivé, vzrušující (a to jsem hetero). Ve filmu bylo také několik velmi dojemných scén (zase ale spíše v té osobní rovině). 75 %.