Stanley Tucci a všechny chutě Itálie (2021)

Byl by to docela pěkný seriál, kdyby v pořadu o jídle Tucci neustále neotravoval s politikou, nepomlouval Ityly zvolenou vládu, nehádal se s lidmi o politiku, netvrdil, že člověk není ekonomický imigrant, ale uprchchlík, protože doma by byl chudý a přišel do Itálie, aby dostal za sou práci lépe zaplaceno (což je přesně definice ekonomické imigrace) a tak podobně. V podstatě neuběhne deset minut, aby nezačal kritizovat italskou politiku. Je to velmi buranské, zejména když se začně hádat s člověkem, který jej pozve na večeři a o politice se nechce bavit, a on jej do toho neustále nutí. Osobně bych ho na návštěvu nepozval.

Říci, že mám Itálii a její kuchyni rád je slabé slovo a titulní protagonista je sympatický, charismatický průvodce krásami a chutěmi apeninského poloostrova. Bohužel jako by se tu ale rozcvičoval na svoji roli liberálního kardinála z filmu "Konkláve", když musí seznamovat diváky se svými názory na zloducha Salviniho atd. Kdyby se držel konceptu, který je popsán v anotaci pořadu a vybodl se na politiku, byl by tento kulinářský cestopis mnohem stravitelnější.

Pořád dokola píšu, jak miluju italskou kuchyni a tím pádem i tyto pořady. Tucciho příliš neznám, ale je velmi příjemný a ten americko-italský přízvuk je fakt zajímavý. Sice také moc neoplývá recepty a občas příliš sklouzává k dnešní politice (migrace), celkově je ale série velmi zajímavá a poučná. Druhá série je jednoznačně ještě lepší, dostal mě třeba pivní syrup do risotta a také kovidový díl z Londýna, který se stal hlavním městem světové kuchyně, kdy nemohli cestovat.  Až pokukuju po plném počtu.1. série 4*, 2. série 4.5*

Anthony Bourdain toho už veľa nenatoci, tak som rád že línia ciest po kvalitných ingredienciach pokračuje na novej koľaji. Kto navštívil Neapol a útes Amalfi zažije príjemný gastro návrat do tejto pohostinnej zeme juzanov. V ďalších častiach spoznáme lokálne špeciality z okolia Ríma, Bologne, Milana, Florencie a Sicílie.

Herec, režisér a autor několika úspěšných kuchařek cestuje po Itálii, setkává se s přáteli, ochutnává italská jídla a podmanivým hlasem vypráví o historii jednotlivých regionů, o tamější kultuře, kuchyni a lidech. Úplně by mi ke spokojenosti stačilo sledovat Tucciho, jak v malebně nasnímaných záběrech a perfektně sladěném oblečení mluví nádhernou italštinou a s blaženým úsměvem žvýká pravou neapolskou pizzu nebo prvotřídní pancettu, ale ono je to navíc poučné. Tucciho komentář zachází do větších detailů a nabízí víc politických nebo ekonomických souvislostí, než je u gastronomických cestopisů zvykem. Nezajímá jej přitom jen samotná výroba mozzarelly z buvolího mléka nebo prosciutta, ale také jejich role v dějinách Itálie (věděli jste například, že se těstoviny ve třicátých letech staly symbolem odporu proti fašismu?). Navíc je to natočené bez stereotypů, zato se zájmem a respektem k navštíveným místům a jejich obyvatelům (Scampia třeba není portrétována skrze drogy a mafii, jak ji většina světa zná z Gomorry, ale z pohledu tamější romské komunity). Radost.