Souboj titánů (2021)

1. Duel v Pacifiku: V dubnu 1945 se Jamato, největší bitevní loď v dějinách, opustila v doprovodu devíti lodí japonského námořnictva svůj domovský přístav. Cílem cesty je brána do japonského souostroví, ostrov Okinawa, kde se právě vyloďují americké jednotky. Poslání bitevní lodi Jamato, považované za nepotopitelnou, bylo klíčové. Měla odříznout americkou námořní linii, zničit nepřátelské lodě, zabránit zásobování amerických vojáků a zmařit probíhající vylodění. A je pravda, že vlajková loď flotily Říše vycházejícího slunce měla spoustu předností. Vážila více než 70 000 tun, měla cestovní rychlost 27 uzlů, šlo o skutečnou plovoucí pevnost vyzbrojenou 150 děly schopnými vyslat jeden a půltunové granáty na vzdálenosti téměř 40 kilometrů. Jak mohlo americké námořnictvo zastavit ničivou sílu takového obra, který dokázal zasáhnout cíl za horizontem?2. Bitva u Cušimy: V květnu 1905 Rusko a Japonsko, které se v té době snažily o územní expanzi do Mandžuska a Koreje, byly už rok ve válečném stavu, aniž by se ve skutečnosti vůbec střetly... Pekelná námořní bitva, které se zúčastnilo přes 110 válečných lodí, konflikt ukončila a zpečetila osud ruského impéria. Po cestě dlouhé 30 000 kilometrů doplula ruská 2. tichomořská eskadra do Cušimského průlivu u korejského pobřeží. 27. května 1905 za úsvitu spatřil ruskou flotilu protivník. Na 80 lodí včetně 54 bitevních lodí a 21 torpédoborců na ně už čeká. Strhne se několikahodinová námořní bitva, ve které Japonci téměř celou ruskou flotilu potopili a mnoho jejich námořníků zajali. Do Vladivostoku se podařilo doplout jen několika lodím. Téměř celá ruská flotila byla potopena a mnoho námořníků zajato.3. Obři na moři: 7. prosince 1941 zaútočilo japonské loďstvo na americkou základnu v Pearl Harboru v Tichomoří. Tento nečekaný brutální útok vedli Japonci z 6 letadlových lodí, jejichž letadla bombardovala cíle ve dvou po sobě jdoucích vlnách. Účel útočného manévru byl jednoduchý – zničit nepřátelskou flotilu a ovládnout Tichomoří. Den po útoku vstoupily Spojené státy do války a v červnu 1942 podnikly protiútok. Během bitvy u Midway sice ztratili jednu letadlovou loď, ale čtyři japonské letadlové lodě potopili. Američtí stratégové pochopili, že jejich konečné vítězství bude spočívat ve schopnosti zasadit mimořádně silnou vzdušnou sílu v srdci oceánů. Přijali dokonce inovativní ofenzivní strategii, když vytvořili operační skupiny „Task Forces“, soustředěných na použití námořního letectva. Námořní inženýři strýčka Sama věnovali své úsilí vybudování největší flotily letadlových lodí, jaká kdy byla naplánována. Letadlové lodě měly být základním kamenem při znovudobývání ztracených území na velké tichomořské šachovnici.4. Pozoruhodný osud bitevní lodě Texas: Na konci června 1944 uvízli Spojenci po vylodění v oblasti živých plotů v Normandii. Pokud chtěli dosáhnout svého cíle, museli pro celkový úspěch operace Overlord dobýt město a přístav Cherbourg. Obsazení tohoto hlubokomořského přístavu jim mělo umožnit přepravit do Francie vybavení a potraviny, naprosto nezbytné pro postup vojsk směrem do nitra německé Říše. Město bylo skutečnou pevností obklopenou opevněnými body a sítí bunkrů s obrovskými námořními děly. A ty musí spojenci umlčet. Na pomoc byla povolána bitevní loď Texas poté, co podpořila vylodění v severní Africe a dále na plážích v Normandii.  Tento válečný veterán, spuštěný na vodu v roce 1912, měl v průběhu dalších modernizací neuvěřitelnou palebnou sílu. Zahájil souboj na život a na smrt s jedním z nejsilnějších německých opevnění na pobřeží Cotentin, známým pod kódovým označením Hamburg. Tato obávaná baterie byla vybavena čtyřmi děly ráže 240 mm schopnými zasahovat cíle na vzdálenost 24 kilometrů, což bylo pro spojence velmi nebezpečné. Bitevní loď Texas, která pak pokračovala v boji v Tichomoří, se má o likvidaci baterie postarat.II./1. Pekelné konvoje: Spojenecké námořnictvo, aby mohlo zásobovat Sovětský svaz, shromažďovalo konvoje, jejichž úkolem bylo proplout arktickými oblastmi, kde na ně číhaly německé ponorky i nepřátelská letadla. Navzdory neustálému dennímu světlu bránila v létě lodím udržovat vizuální kontakt mlha. Naopak v zimě, při teplotě minus 50 stupňů, byly nástavby na lodích zatíženy ledem. Konvoje se pohybovaly vpřed v neustálé tmě. Tisíce očí byly upřeny do tmy, z níž se mohla kdykoli vynořit ponorka nebo ledovec. Všichni námořníci na arktických konvojích věděli jedno – pokud bude jejich loď napadena, je to téměř jistá smrt. Od srpna 1941 až do konce války se konvoje obchodních lodí, které vyplouvaly ze skotských přístavů nebo se shromažďovaly v Reykjavíku na Islandu, vydávaly přes Severní ledový oceán, aby dopravily výbušniny, zbraně a munici, vozidla, benzín, tanky a letadla, ale i potraviny a léky do ruských přístavů Murmansk, Archangelsk a Molotovsk. Během čtyř let převezlo více než 70 konvojů do Sovětského svazu vybavení o hmotnosti 4 miliony tun. Konvoje proplouvaly nelítostnou krajinou, uprostřed ledu, mlhy a sněhových bouří, často na rozbouřeném moři. Neměly žádnou leteckou ochranu, a aby toho nebylo málo, jejich trasa vedla v blízkosti německých letišť v Norsku. Některé z nich byly téměř po celou délku své trasy, osm až deset dní bez přerušení, napadány bombardéry letícími ve velké výšce, pak střemhlavými bombardéry, torpédovými letadly. Především na ně čekaly vlčí smečky ponorek nebo hladinová plavidla, včetně superbitevní lodi Tirpitz. Aby omezilo ztráty, které obecně způsobovala nedostatečná disciplína kapitánů obchodního loďstva, zavedlo Královské námořnictvo velmi rychle striktní pravidla. Musela vždy existovat formace 9x4 lodě, přičemž zásobovací tankery byly uprostřed formace a záchranné lodě v těsné formaci s centrální kolonou. Navzdory často nepříznivým povětrnostním podmínkám bylo nutné dodržovat rádiové ticho a při změně kurzu se komunikovalo pomocí vlajky. Každá loď, která nedokázala udržet rychlost osmi uzlů, musela být opuštěna a její posádkou potopena. V noci ze 4. na 5. července 1942 se plavba konvoje PQ-17 stala jednou z největších námořních katastrof 20. století. Formaci tvořily dvě 35 000 tun vážící bitevní lodě, letadlová loď, sedm křižníků, osmnáct torpédoborců, asi dvacet korvet a další malé doprovodné lodě. Byla však rozptýlena skoro 400 kilometrů severně od Severního mysu, přičemž obchodním lodím bylo nařízeno, aby samostatně zamířily do ruských přístavů. Spojenecké nákladní lodě byly ponechány svému osudu. Rozkaz k rozptýlení zachytila německá ponorka a oznámila to velení. Pro smečku „Eisteufel“ to byla nečekaná zpráva. Půlnoční slunce svítilo na klidné moře, které jen místy pokrývaly cáry mlhy. Podmínky pro útok byly ideální a obchodní lodě byly snadnou kořistí –lov byl zahájen. Z 37 lodí v konvoji se podařilo dosáhnout cíle pouze 11 plavidlům. Na moři se jich 26 potopilo. 430 tanků, 210 letadel a téměř 100 000 tun válečného materiálu skončilo na dně moře. Mnozí z 1300 mužů, kterým se podařilo dostat do Archangelska, měli kvůli omrzlinám doživotní následky. Byly i kruté případy, kdy lidé ze ztroskotaných lodí, které vyzvedly jiné lodě, se opět ocitli ve vlnách poté, co se potopila i jejich druhá loď, a tak pluli týdny podél ledových břehů Nové země než přistáli v Norsku, kde byli okamžitě uvězněni.II./2. Bismarck: Na konci května 1941, když se Hitler chystal vyrazit se svými vojsky proti Sovětskému svazu, se odehrál jeden z prvních zlomových okamžiků války. Britské královské námořnictvo, které chtělo ukázat, že německé Kriegsmarine nedá nic zadarmo, se vydalo pronásledovat jednu z největších bitevních lodí na světě. V sázce byla kontrola nad severním Atlantikem, komunikační cestou se Spojenými státy. Bylo to v době, kdy Británie bojovala proti nacistickému obrovi zcela sama. V letech před druhou světovou válkou se hlavní válčící země rozhodly stavět gigantické bitevní lodě, klenoty svých námořnictev a ztělesnění moci, a dělaly pro to vše možné. Hitlerovské Německo v tomto závodě nic neponechalo náhodě, tím spíše, že Vůdce svou vášeň pro obří zbraně nikdy příliš neskrýval. Ve třicátých letech byly proto vyrobeny dvě superbitevní lodě–Bismarck a jeho dvojče Tirpitz. Tato strategie však ještě před začátkem konfliktu nevyhnutelně znamenala jisté kompromisy. Zejména to nutilo štáb Kriegsmarine vyvinout novou útočnou strategii v Atlantickém oceánu. Pro Adolfa Hitlera však byly Bismarck a Tirpitz především symboly znovuzrození Německa poníženého Versailleskou smlouvou. Těžká bitevní loď Bismarck, uvedená do provozu v srpnu 1940, byla gigantem dlouhým přes 250 metrů a vážícím 50 000 tun. Navzdory rozměrům, které z ní činily jednu z největších lodí své generace, mohla plout maximální rychlostí 30 uzlů, tedy 50 kilometrů za hodinu. Byla pojmenována po slavném kancléři, který na konci 19. století prosazoval existenci Německé říše. Osud Bismarcku byl neoddělitelně spjat s vojenskou situací v Evropě na jaře 1941. Velká Británie, která o rok dříve zachránila své expediční síly na plážích u Dunkerque, se jako jediná postavila nacistickému obrovi. Jak nejlépe mohla se bránila rozsáhlému bombardování, které zahájil Göring. Ve vzduchu zuřila Bitva o Británii. Britové věděli, že pokud budou zničeni bleskovými nálety, bude okamžitě následovat pozemní invaze. Nad londýnským Towerem by zavlála vlajka s hákovým křížem. Proti této vyhlídce se však postavil Winston Churchill, tehdejší premiér Jejího Veličenstva. Svým spoluobčanům sliboval pot, krev a slzy a chtěl, aby všichni ztělesňovali stále potvrzovanou vůli k boji. Britský flegmatismus se už postará o zbytek. V těchto temných hodinách však Winston Churchill potřeboval spoluobčanům sdělit dobrou zprávu, která by je povzbudila. Byl zdrcen, když se dozvěděl, že HMS Hood, obří vlajková loď Královského námořnictva, byla potopena v Atlantiku. Vážně zasažena byla také HMS Prince of Wales. Pokud by královské námořnictvo ztratilo kontrolu nad oceány, osud Británie by visel na vlásku. Byl 24. květen 1941. Když se Churchill o tragédii dozvěděl, zbývalo mu jediné rozhodnutí – co nejdříve potopit Bismarck, zejména proto, že jeho přítomnost ve vodách ohrožovala námořní konvoje spojující Spojené státy a Velkou Británii. Hon na něj začal den po osudném datu. Muselo to být provedeno rychle, protože německý superdreadnought zřejmě plánoval dosáhnout francouzského pobřeží a zakotvit v přístavu Brest, kde by ho opravili poté, co byl zasažen třemi granáty bitevní lodi Prince of Wales. Pronásledování začalo.II./3. Poplach, německá ponorka!: Druhá světová válka na moři byla neoddělitelně spojena s modernizací a masovou výrobou lodi s velmi specifickými schopnostmi – ponorky. Hrůzostrašné souboje na vlnách i pod nimi, hrozba, která mohla přijít odkudkoli a kdykoli, a úzkost z uzavřeného prostředí. Ponorky, které Němci vyvinuli, byly během druhé světové války pro oceány tím, čím strategické bombardéry pro oblohu. A Němci nebyli jediní, kdo je vyráběl. Ač se to dnes, po skoro devadesáti letech, může zdát zvláštní, na začátku druhé světové války se nacistické Německo pro ponorky ještě nerozhodlo. Admirál Reader, velitel říšského loďstva, dával přednost ohromným bitevním lodím, jako byly Bismarck a Tirpitz, obrům, o nichž se domníval, že budou schopny čelit britskému královskému námořnictvu. Teprve v lednu 1942, po nástupu admirála Dönitze, jednoho z nejhorlivějších stoupenců nacismu, byla zavedena do praxe námořní strategie, v jejímž čele stály německé ponorky. Admirál Dönitz ze svého velitelství v Kernevelu v Bretani tři roky řídil ponorkovou zbraň, na jejímž vývoji pracoval jako nikdo před ním. V roce 1939 mělo Německo jen asi šedesát plavidel, ale v následujících letech jich bylo vyrobeno a spuštěno na vodu na tisíc. V Lorientu se nacházela jedna z největších ponorkových základen v Evropě, která je k vidění dodnes. Od té chvíle začalo v severním Atlantiku soupeření, skutečná honička plná zvratů, tragických událostí i slavných činů. V oceánském ringu se měly střetnout dvě znepřátelené mocnosti. Na jedné straně se Velká Británie, od roku 1940 zcela izolovaná, která měla jedinou šanci – chránit konvoje připlouvající ze Spojených států, jeden z jejích ojedinělých zdrojů zásobování. Na straně druhé chtěla Německá říše samozřejmě udělat vše, co bylo v jejích silách, aby zabránila nákladním lodím doplout do britských přístavů. Více než 3500 lodí naložených nezbytnými zásobami ze Spojených států a Kanady bylo potopeno, což stálo tisíce životů. Německé ponorky, takzvané U-Booty, zásobované palivem a municí na moři měly téměř neomezené pole působnosti. Německá propaganda je přezdívala „šedí vlci“ velkoadmirála Dönitze. Naháněly Anglii takový strach, že Churchill později přiznal, že si na okamžik pomyslel, že mu ponorky prohrají válku. Je třeba říci, že rok 1942, který znamenal pro spojence strašlivý rok, neboť Německo vítězilo na všech frontách, byl nejdramatičtější právě v Atlantiku. Německé loďstvo bylo na svém vrcholu. Dönitz zdvojnásobil svou agresivní politiku, každý měsíc se stavělo dalších 20 ponorek. Byly navrhovány nové modely, ještě výkonnější, rychlejší, tišší a hůře odhalitelné. Byla definována jejich taktika, ponorky útočily ve vlčích smečkách a díky nízké siluetě byly na hladině prakticky neviditelné. Na signál se pod rouškou noci vrhly na svou kořist. Jiné si počínaly jako staří osamělí vlci, přibližovaly se k americkému pobřeží, využívaly slabosti pobřežní obrany a zůstávaly 50 nebo 100 metrů pod hladinou, kde čekaly na průjezd konvoje, na který pak uprostřed noci zaútočily a pak zmizely jako duchové. Toto období bylo pro německé ponorky natolik úspěšné, že se Dönitz rozhodl pro masivní útok na východní pobřeží Spojených států, při němž bylo za pouhých osm měsíců potopeno ohromujících 600 amerických lodí. Když se kapitáni a jejich posádky vrátili ze svých misí, byli německým lidem oslavováni jako hrdinové. Dostalo se jim nejvyšších poct. Přes veškeré vynaložené úsilí však Hitlerova říše svůj souboj s Británií v severním Atlantiku nevyhrála. Co se tedy stalo? Jak mohli Němci tuto bitvu prohrát? Aby se vypořádali s německými ponorkami, vyvinuli spojenci novou třídu stíhačů – torpédoborce a modernizovali své prostředky pro odhalování hrozby. Do konce války bylo za krutých okolností zničeno 700 ponorek a zahynulo 32 000 námořníků. Zásobovací linie však přerušeny nebyly, přestože při divokých útocích na konvoje zahynulo více než 40 000 spojeneckých námořníků, většinou civilistů.II./4. Mers-el-Kébir: Na začátku druhé světové války patřilo francouzské námořnictvo k nejmodernějším a nejsilnějším, zaujímalo čtvrtou příčku na světě, za Royal Navy, US Navy a japonským námořnictvem, ale bylo daleko před italskou Regia Marina a německou Kriegsmarine... Není to všeobecně známo, ale v roce 1939 měla Francie skutečně silné námořnictvo. Pod velením admirála Darlana od roku 1937 udržovalo francouzské námořnictvo spojení s územími koloniální říše. Vyhledávalo a ničilo nepřátelské flotily a vedlo válku proti německým obchodním konvojům. Málokdo ví, že torpédové čluny Sirocco a Simoun v září a říjnu 1940 sledovaly a potopily dvě německé ponorky. Francouzské námořnictvo se mělo o co opřít. Tvořilo jej 76 válečných lodí, včetně 2 nedávno postavených bitevních lodí typu Dunkerque, 3 bitevních lodí typu Provence, 2 dalších bitevních lodí ve výstavbě, pak tu byly bitevní lodě Richelieu a Jean-Bart, 18 křižníků, 32 torpédoborců, 26 torpédových člunů, nosič hydroplánů Commandant-Teste a letadlová loď Béarn. K zajištění své bezpečnosti se Francie rovněž pustila do výstavby rozsáhlého ponorkového loďstva. Mimořádně účinná ponorka Surcouf, postavená v roce 1939, byla se svými 3000 tunami nejtěžší na světě. Byla tak velká, že ji bylo možné vybavit věží se dvěma děly a mohla vzít na palubu i hydroplán se složenými křídly. Jakmile byla 3. září 1939 vyhlášena válka, bylo velitelství Admirality díky systematickému rádiovému spojení v kontaktu se všemi námořními silami a všemi přístavy. Ačkoli na pevnině převládal vyčkávací postoj, francouzské námořnictvo bylo velmi aktivní, protože muselo zajistit zásobování země, které ze 75 % zajišťovala námořní doprava. Bohužel porážka měla být pro francouzské námořnictvo, jehož velitel admirál Darlan se rychle přidal k vichistické vládě, skutečnou ránou do vazu. Co tedy bylo třeba udělat? Zůstat věrný vládě ve Vichy, nebo se přidat k Velké Británii a Svobodným francouzským silám, jak to udělal jeden z hlavních hrdinů francouzského Hnutí odporu Honoré d'Estiennes d'Orves, kterého nakonec v srpnu 1941 zastřelili na popravišti na Mont Valérien. Bitevní loď Richelieu, vlajková loď francouzského loďstva a dědička dlouhé řady lodí francouzské konstrukce, patřila k jedněm ze symbolů francouzského námořnictva, ovšem s poněkud chaotickou historií. Loď, která v roce 1940 za obtížných podmínek unikla z Brestu, aby se vyhnula obsazení Němci, se v roce 1940 zapojila na straně vichistických vojsk do střetů s britskými silami v Dakaru, v prosinci 1942 přešla na stranu spojenců, v roce 1943 byla modernizována ve Spojených státech a v letech 1944 a 1945 se vrátila do služby pod britským velením proti Japoncům. Po celé toto období bylo francouzské námořnictvo na vážkách, rozpolcené mezi loajalitou k Pétainovi a nutkavou potřebou postavit se nacismu. Francouzští námořníci byli svědky dramatu u Dunkerque a evakuace britských vojáků z obleženého přístavního města. Během podepsaného příměří ponorka Surcouf uprchla do Británie. Francouzská flotila se stala terčem útoku britských lodí v Mers-el-Kébiru. Došlo k bratrovražedným bojům mezi francouzskými loděmi u pobřeží Gabonu. Část loďstva v Toulonu v listopadu 1942 Francouzi potopili.