Sakamiči no Apollon: Kids on the Slope (2012)

Tak jsem se na to podívala znovu a musím konstatovat, že jsem si tentokrát mnohem více užila budování jejich vztahů. Ačkoliv tedy nevím proč, to, že se příběh odehrává v minulosti, jsem si uvědomila až tehdy, když Džun-nii protestoval se svými vysokoškolskými kamarády. Nějak mi to celou dobu nedocházelo. Ale to nic nemění na tom, že jako vztahovka je to velmi zajímavé, neboť to není obyčejný milostný mnohoúhelník, protože v něm dochází k vývoji a protože je v něm spousty ryzích pocitů. Bylo to fajn. I přestože nejsem žádný fanoušek jazzu, já raději swing, ale nakonec jsem asi tuhle nepořádnou hudbu pochopila – naplno k nim patřila. Jediné, co se mi nelíbilo, byla animace a celkový vzhled postav. Ale to nebylo nic, kvůli čemu bych musela přestávat se sledováním. Hodnocení nechávám na 3*, ale jsou to velmi silné 3*.

Sakamichi no Apollon vykresľuje presne to obdobie z Murakamiho knižiek, plných neopätovaných citov, školských protestov a hlavne časov, kedy populárnej hudbe kraľovali Beatles a všade sa to hmýrilo obchodmi s nahrávkami, v ktorých pre zmenu dominovala klasická hudba a jazz. Takáto západom ovplyvnená spoločnosť pochopiteľne prináša nové elektrizujúce prvky, do už beztak veľmi vyspelej japonskej civilizácie, ktorá na zmeny reaguje veľmi pozitívne. Hudba tu slúži viac, než akýsi náučný prvok doby. Je doslova katalyzátorom vzťahu Kaorua a Sentara, ktorí sú hotovou definíciou dokonalého priateľstva. Každé ich vzplanutie, každá ich frustrácia je vyjadrovaná prostredníctvom niekoľkých akordov, či už sa jedná o mastrovské diela ako Moanin, Someday My Prince Will Come, My Favourite Things či Lullaby of Birdland. Každá časť seriálu ma v sebe niečo nové a neopakovateľné, či už je to nezvyčajný vývoj milostného trojuholníka, ktorý rozhodne zamieša karty rovnako, ako aj milostná aféra šarmantnej Yuriky, ktorá dostala jeden z naj-podmanivejšíchhudobných motívovv histórii anime soundtracku. Nie vždy sa však jedná o prechádzku ružovou záhradou, osudy postáv niekedy skrývajú omnoho viac bolesti, než sa na prvý pohľad môže zdať. Seriál je výzvou pre pozorného diváka - to znamená, že nezáleží na tom, či ste fanúšikom jazzu alebo nie, pokiaľ vás aspoň trochu nadchýna romanca z japonského povojnového obdobia, určite nemáte čo stratiť. Jeden z najsilnejších zážitkov, ktoré som pri anime zažil.

Romantický - tej romantiky sa, ale veľa nedočkáte. Ono je to skôr vzťahové anime medzi hlavnými hrdinami mužského pohlavia. Čiže kamarátsky vzťah na vysokej úrovni. A v podstate len to ma zabavilo. Bolo načrtnutých xy tém namiesto toho aby sa snažili rozobrať jednu do úplného detailu a to tiež škodí kvalite. Tá romantika muž/žena je tam nejakým spôsobom dosť zabitá a podľa mňa je to spôsobené aj malým počtom dielov. Vôbec to nie je "jednohubka" a má to aj koniec. S koncom som maximálne nespokojný a nechápem ako sa s niekoho mohlo stať to čo sa stalo (však uvidíte). Dokonca je to tam také ako keby odstrihnuté a človek sa len pozerá čo to má znamenať a nechápe. Hudba mi nevadila a ani nejako moc nevyhovovala, až na opening, akože toto je opening pre hudobné anime?. Za opening som, ale nestrhával body lebo to je moc subjektívny pocit. Možno pre fanúšikov Jazzu to má ešte nejaké plusy. Celkom prepracované bolo správanie jednotlivých postáv (uveriteľné správanie). Malo to veľký potenciál a bavilo ma to, ale pre isté aspekty som nakoniec nemohol zdvihnúť hodnotenie. V každom prípade flintu do žita nehádžem a nehovorím, že to nestojí za to.

Změť milostných trojúhelníků a oktaedrů mě vyloženě rušila; tvůrci to do příběhu nasázeli, jak se jim chtělo, a děj se co děj. A když romantickou linku svléknete, zůstane vám první půlka anime chudší. Neříkám, že prázdná, ale holá určitě. Pozitiva: Od sedmé epizody to nabere druhý dech. Jazz ožije. Postavy se vykreslí. Najde se tu víc maličkých zápletek, každá pro někoho. Závěrečný timeskip mě dobře šokoval, i když tíhne ke klišé. Negativa: Mužští protagonisté zásadně vyjadřují city pokusem o znásilnění.

Prostá romantika se sympatickými avšak nikterak originálními charaktery by snadno upadla do průměru nebýt neokoukaného dobového zasazení (60. léta), silně jazzového podtextu a zkušené režisérské taktovky otce nestárnoucího Bebopa a Champloo. Příjemná podívaná, jejíž jediným nedostatkem je fakt, že "hvězdná" kombinace Watanabe a Kanno mohla raději opět přinést něco více revolučního a trvanlivějšího.