Ptáčata (2010)

Práce s Ptáčaty je opravdu náročná. O to záslužnější a důležitá. Ale je to běh na dlouhé tratě. Je vidět, že děti čím jsou starší, ztrácejí jakoukoli motivaci, nic je nebaví, holky myslí jen na rození dětí a vůbec netuší, co se svým životem. Asi to mají z domu, nevím. Dokument měl ukázat i jejich rodiče nejen jak mluví na kameru, většinou plácají ani nevědí co- ale autoři se měli víc ptát na nějaké názory a postoje rodičů. Protože škola nezmůže všechno. Bohužel největší nepřítel cikánů není bílý, ale cikán, který ho navede na špatné chodníčky....

Po shlédnutí několika epizod se musím vyjádřit. Myslím, že dokument je fantasticky vymyšlený, dobře sestříhaný a kompozičně sladěný. Nejvíce si na tomto pořadu cením autentičnosti. Sami děti natáčejí to, co jim přijde zajímavé a důležité. Pohled dětskýma očima prospěje nejednomu dospělému člověku. Je vidět, že jejich chování se ani tak neodvíjí od toho, že jsou romské nebo ukrajinské národnosti, ale spíše se v tom odráží samotné rodinné zázemí a předsudky společnosti. Rozhodně doporučuji lidem, kteří se na etnickou problematiku dívají bez předsudků a chtějí spíše pochopit nebo proniknout do tohoto světa. 85%

Unikátnost a důležitost tohohle počinu ukazují už jenom odpadové komentáře zdejších hovad vyžívajících se v urážkách vůči dětem a je jim úplně jedno, že jsou v tomhle dokuseriálu děcka všech barev a tvarů. Navíc hodnotí jen minimum dílů a tak nevidí jiné věci, hlavně to, jak se děti vyvíjí a jak se mění a dochází u nich mnohdy i velkému zlepšení. Dementní rasisti všech zemí, polibte mi prdel a už se těším, až mě zase rom-cikánské děcka u nás v ulici slušně pozdraví, jak to dělají vždycky. Howgh.

Opět se nás snaží multikulti aktivisté přesvědčit, jak jsou cikáni jen obětí systému a předsudků a že ve skutečnosti se jedná o perspektivní a hodnotné členy naší společnosti. Ne, na mě už to nefunguje. Není dne, abych nečetl o tom, co tihle spoluobčané zase provedli. A vlastně nemusím zapínat ani PC nebo televizi. Stačí, když si stoupnu k oknu a podívu se dolů. Lavičky na hřišti obsypané právě takovými ptáčaty. Slovník, jak 50letý havíř a cigára jim jedou zrovna tak. Má dcera si kvůli tomu chodí hrát 100 metrů dál do parku. Až potkám cikána cestujícího "emhádéčkem" ráno co ráno do práce, až jej uvidím v kostele, až zpraví místní ptáčata dceři koloběžku, kterou si "slušně půjčily a vytunily" a přestanou ji tahat na svou zmrzlinu za její kapesné, tak potom snad uvěřím v nějaké dobro v nich. Do té doby si celého Gogola strčte za čepec.
Kdyby chtěl někdo vidět skutečnou pravdu a ne tuhle naaranžovanou, manipulativní "ptáčátkovinu" tady je odkaz:http://www.youtube.com/watch?v=i3X-VZezA7Y

Ptáčata jsou ve věku mé starší dcery a měla jsem možnost zažít je naživo, kdyxž u ních můj kamarád kouzlil. Lepší publikum by těžko hledal. Děti ze sousední třídy byly ve srovnání s ptáčaty pasivní publikum. Temperament dětí veliký, horší už je to s dlouhodobým soustředěním. Nedovedu si moc představit, že by měla dcera ve třídě třeba pět podobných spolužáků. Paní učitelka si zaslouží metál. Otázkou zůstává, zde jde skutečně o diskriminaci, jsou-li rómské děti soustředěné do jedné třídy nebo je to naopak požehnáním pro ně, pro rodiče i pro ostatní děti. přikláním se k druhé variantě.