Píseň pro Rudolfa III. (1967)

Řezník Vandas (Darek Vostřel) je strašlivý protiva. Nepřímočarost jeho přízemní, uťápnuté maloměstské paničky (Lída Vostrčilová), je rovněž cosi obludného – jaký to ilustrativní pár. Před 25 lety jsem jejich povahovou vyhraněnost tolik nevnímala – mladý člověk přijímá vše, co je pro něj nové, s otevřeností a zvídavostí. Dnes mě ale oba iritují a stejně tak mě rozčiluje druh servisu, který pan Vandas ve svém řeznictví nabízí (lze-li zde vůbec při jeho ořkikování zákazníků uvažovat v intencích tohoto slova ;) ). Alespoň tak má jeho prostřednictvím generace nepoznamenaná českou formou komunismu příležitost nahlédnout do zákulisí totalitní vývařovny, v níž se spoluutvářela naše soudobá „národní povaha“. Vše křiklavé se však úspěšně rozplývá ve snových fantaziích ústředních hrdinů, kde pro zlobu není místo. Píseň pro Rudolfa III. je středněproudé rodinné melodrama, okořeněné tradičně skvělou Janžurkou v roli úplně vygumované puberťačky a navždy sympatickým Jiřím Hrzánem. Protože jde o televizní entertainment let šedesátých, je v řádu vyšší kvality, než kdyby pocházela z doby dnešní. Svou největší hodnotu má však mimochodem – coby výpověď o Čechách těsně před koncem našich posledních nadějí. Vždy jsem měla nejraději scénu, kde dámy vítají Alexandra Dubčeka, a také Hrzánovo vylepování nápisu určeného ruským vojákům. Vzpomínka na tento seriál se pro mě vlastně stala vzpomínkou na tyto záběry. Proto pro mě bylo po 25 letech překvapením, když jsem zjistila, že tento díl neexistuje, dochovaly se jen útržky, které byly po roce 1989 odvysílány v krátkém úvodu před dílem sedmým. Vryly se mi však do paměti nejvíce. Píseň pro Rudolfa III. je pro mě dnes z velké části právě jimi, a právě ony i dobový kontext se také významně podílí na mém vyšším hodnocení. Přestože jde o seriál kultovní, považuji za vrcholné filmové dědictví této výjimečné epochy jiné tituly. Hudební šlágry jsou však jeho nezpochybnitelnou dortovou třešní. V typické východoevropské setrvačnosti oprašují rozvernou melodiku padesátých let, nabízejí ale i nezaměnitelnou aktuální autorskou poetiku a nestydí se ani za coververze světových hitů (jak by se s tím asi vypořádaly dnešní autorské zákony). Do dnešní chiliastické doby nekompromisně přenášejí bezstarostný optimismus a naladí velmi pozitivně. Až by člověk na chvíli uvěřil, že bez následné normalizace bychom dnes v tak hlubokém úpadku nežili, byť takhle jednoduché to není.(22.02.2016)

Můžu říct, že je to alespoň pro mne jedna z nejlepších výpovědí své doby- nálada ve společnosti, radost ze života, prostě to na mě velmi silně zapůsobilo. Navíc uprostřed výroby seriálu přijedou Rusáci a utnou Pražské jaro, což se projeví v dalších dílech celkovým zvážněním a ztemněním písní i hrané části. Je vidět i v závěrečných dílech, jak jsou všichni zdrcení a neví co bude, nálada v těch dvou posledních dílech je fakt pohnutá, Martina Motlitba na konci Monte Christa a vánoční koledy na Půlnoční ve svatém Jakubu, toť sepětí národa v těžké chvíli, které má svou sílu i dnes. Ale krom toho se užije i spousta srandy, herecké výkony excelentní, většina velkých hitů své doby tu taky zazní. Tenhle seriál mne prostě dostal..100%(04.01.2015)

Nádherný, neřknu-li přímo blyštící se skvost československé seriálové tvorby. Excelentní Darek Vostřel , můj oblíbený Jiří Hrzáň a široká plejáda českých zpěváků, v některých dílech se objevují i zahraniční interpreti. Jestliže zde někteří označují poslední, vánoční díl za nejlepší, já dávám hlas pro snímek, ve kterém kvinteto Janžurová – Matuška – Hrzáň – Neckář – Hála vyloupí banku. Jo, a Kubišová – hezká jako obrázek...(03.10.2010)

Hudebně-zábavný seriál, který je v určitém směru spíše nevšedním experimentem, než skutečným dramatickým dílem, postihuje euforické politické uvolnění jara '68 a (ne)jen proto mu náleží zasloužená pozornost. Dietl navíc vyšel z představy – jak sám kdysi uvedl –že v každém z nás je kus chamtivého a kus ušlechtilého, kus velkorysého a kus malého, kus dobrého a kus prevíta. Tato autorská představa se odráží v titulní postavě řezníka Rudolfa (výborný Darek Vostřel), který je po svém dědečkovi a otci třetím řezníkem rodu. Má své obyčejné starosti v práci i doma. Žije svůj všední život. Má však také patnáctiletou dceru (Iva Janžurová), která má hlavu plnou nejneuvěřitelnějších představ a fantaskních nápadů. Příběh začíná v okamžiku, kdy ztřeštěná Šárka začne otce vtahovat do své fantazie. Jde to ztuha, ale když se to rozjede, tak to stojí za to – řezník Rudolf se mění v uměnímilovného zámeckého pána, který se pohybuje v prostředích, odpovídajících jeho postavení, jindy v anglického lorda, velkorysého i chápavého zároveň, anebo v protřelého detektiva, pátrajícího po lumpech všeho druhu. Jeho představy se prolínají s fádní realitou všedního dne, čímž vzniká – pochopitelně – i řada komických situací. Režie byla svěřena zkušenému Jaromíru Vaštovi, který do každého dílu propasíroval i vzácnou návštěvu ze zahraničí (Udo Jürgens, Hugues Aufray). S písněmi, které během seriálu zazněly v podání nejpopulárnějších českých zpěváků (Gott, Matuška, Vondráčková, Kubišová, Neckář, Štědrý, Hála, Přenosilová, Simonová a další) se posluchači navíc setkávali i na deskách Supraphonu. I proto seriál o řezníku Rudolfovi nestárne a s každou další reprízou si získává nové generace vděčných diváků.(06.09.2009)

"Pouze" znamená mnohdy všecko. To "všecko" tvoří obligátní instrumentárium nápadu a zvládnutí návazných výrobních složek - v tomto případě televizní tvorby. A pak "maličkost" - jiskra, nevypočitatelná a nevykalkulovatelná, která způsobí zázrak: trvalou pozornost, neutuchuchající obdiv vzdorující času a konečně všeobecně sdílenou a uznávanou hodnotu. Pohlédneme-li z tohoto hlediska na klasický čeký muzikálový seriál - i tak to lze charakterizovat toto Dietlovo zralé dílo - jsme konfrontováni s vícefunkční, navýsost profesionální Vaštovou režií (Jaromír Vašta), skvěle vybraným mladickým hereckým duem Hrzán-Janžurová a dobře zachyceným dobovým prostředím světel i stínů zavedeného komunistického životního stylu té doby i prvků. jež prorážely viditelně jeho povrchem. Na tomto pozadí písně, vybírané tak, aby mohly navázat na úspěšné televizní soutěže první poloviny šedesátých let (PÍSNIČKY NA ZÍTRA, KDO - S KÝM - O ČEM - PRO KOHO) i rozmach malých divadelních scén (Semafor, Rokoko, Alfa), a události Pražského jara a rané, postupně prosazované normalizace (píseň PŘEJDI JORDÁN), nemohly neuspět - zvlášť když byly interpretovány špičkovými zpěváky doby (Gott, Matuška, Neckář, Pilarová, Vondráčková, Kubišová). Symbolické je. že poslední díl, předvídavě nazvaný DINOSAURUS, nikdy nebyl vysílán. Zaujmou i politické reflexe v obou posledních dílech (7. a 8.). Způsob, jakým Dietl vtělil do romantického syžetu Dumasova románu i biblické vánoční scenérie soudobou politiku, je jedinečný (scéna podpisu vázacího aktu Třemi králi na Herodesův příkaz v 8. díle). Je dobře, že dílo je konečně také dostupné i na DVD nosičích.(20.10.2007)