Pacient (2022)

Nuž tento tip od študentamedicíny nebol vôbec zlý, aj keď tie rozhovory s Charliem boli trochu trápne na druhej strane ako lepšie zobraziť pocity ktoré sa odohrávali v hlave terapeuta. A toto ohodnotiť po pozretí prvej a poslednej epizódy....veď to by sa hravo dal aj legendárny LCDP - vošli dnu a odišli spokojní...nie je to síce rozhovor Clarice s doktorom Lectrerom ale svoje jahňa ktoré sa nedá umlčať to má.

Na dnešní poměry seriálového amerického thrilleru je to tady až moc kecací a hodně divadelní. Steve Carell a Domhnall Gleeson tu sice předvádí solidní herecké etudy, ale děj zdaleka není na deset dílů, nebo chcete-li pět hodin čistého času. To by tu toho napětí muselo být daleko víc a nesmělo by se to tady mnohdy naprosto zbytečně babrat v minulosti protagonistů.

*SPOILER* Zajímavý počin ztvárnit uvědomělého sériového vraha, který se za každou cenu chce vyléčit a zbavit se tohoto břímě. Stývý MoCarell se o to věru pokouší většinu seriálu, někdy lépe, někdy hůře. V závěru mě mrzí, že to nepřežil, fandil jsem mu, aby se otamtad dostal. Bohužel. Spoutaného terapeuta vystřídal pacient, a to byl asi ten nejsprávnější konec.

Minimalistický seriál, ktorý sa hlavne zameriava psychológiu, traumu, náboženstvo, výchovu, rodičovstvo, domáce násilie, a to všetko cez dialógy. Hlavný dvaja herci tu predvádzajú doslova oscaroví koncert, a napätie sa tu dá doslova krájať. Je úžasné ako kreatívne pristupovali tvorcovia v podstate k jednej miestnosti, v ktorej sa skoro 90 percent seriálu odohráva, a aj tak sa nenudíte. Toto mi sadlo...

"Terapie není vymítáni"... Uspokojivé psychologické rozpitvanie. Postavám vidíte do hlavy, alebo aspoň chápete tú snahu sa do tej hlavy niekomu dostať. Carell ako psychológ kladie otázky, ktoré dávajú zmysel a pri troche empatie každý vidí a chápe jeho myšlienkové pochody a kam tou svojou snahou smeruje a čím sa snaží práve prebudiť empatiu v niekom, kto ju zúfalo postrádá a kľučkovať pod tlakom v zdanlivo bezvýchodiskovej situácii. Je to minimalistické a na tom malom priestore je to najsilnejšie. A to až tak, že opustanie dialógov v priestore štyroch sien medzi štyrmi očami až narúša túto vybudovanú intímnu uzavretú atmosféru. Tá stráca na intenzite s pribúdajúcimi dielmi, postavami, odbočkami a hlavne s imaginárnymi rozjímajúcimi výletmi za spomienkami do Carellovej hlavy. Záver je síce vďaka tomu katarznejší, no na úkor nezáživnejším epizódam niekde uprostred.