O skřítku Racochejlovi (1997)

Jako dítě si to pamatuju, ale taky si pamatuju, že mě to nějak extra nebavilo. A to platí i po (skoro) třiceti letech. Racochejl je sladkej, ale rozhodně ne v tom dobrým slova smyslu. Jeho naivita v podání Bohdalky mě brutálně sere a vytáčí, postavy jsou nelogický a podobně, jako samotnej Racochejl, sladce infantilní, příběh nedává smysl... Ale dcerce se to líbí, což je asi účel... Já u toho jen polohlasně trpím... Už jen chybí, že malinu a ostružinu zajedl lahodným jogurtem značky Danone. Jedna z pohádek, co nezestárla dobře, dokonce si troufnu tvrdit, že byla pitomá už tehdy, koncem devadesatek...

I když mně tyhle večerníčky kreslené jedním z našich nejznámnějších a nejoblíbenějších kreslířů panem Zděňkem Smetanou moc nebavili protože dějově pro mně nebyli zajímavé třeba tak jako Hurvínek, tak ale musím uznat i přesto že už tolik na pohádky nekoukám a večerníčky už také skoro vůbec ne jen občas a jen nanejvýš 1 sérii když to srovnám se současnými že i tyhle večerníčky co jsem třeba já moc nemusela jsou krásnější. A at se vám to líbí nebo ne ale paní Bohdalová je paní herečka a dabérka především protože obětovat svůj hlas pro děti na celém světě a i pro vás co si jí nadáváte Bohdalka to by každý neudělal právem se o ní mluví jako o národním Českém pokladu, nejlepší z nejlepších z dob minulých kteří nám předávali kulturu vymírají a až tady nebude ani jeden z nich tak si možná až pak uvědomíte jak jste byli hloupí a pohrdali nad něčím co si to nezasloužilo.

Seriál O skřítku Racochejlovi je výtvarně ve shodě s Pohádky z mechu a kapradí či Rákosníčkem. Akorát že...co dvakrát fungovalo potřetí už je jen opakovanou písničkou. Jiřina Bohdalová stále výborná, ale podobné prostředí, příběhy a vlastně i postavička už zkrátka netáhnou. Navíc tři předchozí hrdinové byli prostě lepší. Racochejl mě nějak minul, v té době jsem se už asi moc na Večerníčky nedíval. První dvě série jsou pak ještě pohádkové, třetí se ale snažila o moderní příběhy a to už seriál zabíjí totálně.

Obdobné večerníčky namluvené Jiřinou Bohdalovou mi v dětství splývaly do srovnatelné zábavy před spaním, kterou rozlišovali pouze různorodí protagonisté. Mezi nimi se mi odjakživa námětem, vzhledem a charakterem líbil s náskokem nejvíce právě Racochejl (i jméno samotné), proto mu dám vždy přednost i vyšší hodnocení tady.

Podobnost s kultovními Pohádkami z mechu a kapradí není dána jen hlasem Jiřiny Bohdalové, ale i podobným výtvarným stylem, i když netuším, jestli to byl Miškův záměr. Zatímco Pohádky z mechu a kapradí vynáší nostalgie k absolutním metám, Rachochejl z podobných důvodů sklízí podstatně skromnější hodnocení. Křemílek a Vochomůrka měli nesporně lepší hudební pozadí a byli originální, nicméně Miškův výtvor pořád tvoří z hlediska dnešní tvorby slušný večerníčkový nadprůměr. Z mého pohledu rozdíl není větší než jedna hvězdička. Pohádkám z mechu a kapradí jsem dal pět, tak tentorkát snižuji na čtyři a 70 % celkového dojmu. Je nutné zdůraznit, že jde o tvorbu pro malé děti.