Maó (2008)

Celkem ucházející kousek na téma viny, pomsty a morálky. Možná je to tím, že jsem zvyklý spíše na korejské seriály, ale herecké výkony mne zde s výjimkou "ďábla" neoslovily. Rovněž mi celkem na nervy lezlo neustálé běhání mladého detektiva, oproti tomu proti nádherné Shiori jsem nic nenamítal :-) - ač ta zde byla spíše okrasou než že by herecky něco zvláštního předvedla. Pozitivem byla jistá nečitelnost některých postav, nebyly černobílé, takže na povrch vyplouvají další a další detaily a mění divákův pohled na věc. A když se k tomu přidají city, celé se to hezky zamotává. K hudební složce nelze říci nic jiného než nezajímavý průměr. Závěrečné díly sice nebyly co se týče napětí a emocí vůbec špatné, ovšem co se týče úplného zakončení, tak to bylo jaksi předvídatelné a nepříliš zdařilé. 68%

Jasně si pamatuji pocity, když jsem to viděla poprvé mrazení a neutuchající pocit temna každého z nás. Dala jsem to na jeden zátach a nelitovala jsem se. Byla jsem i vděčná, že Naruse-san se nezměnil a šel si za svým, až do úplného konce. Naproti tomu Serizawa-san se pomalu měnil, až pochopil, že za minulé viny, i když neštastné se musí platit. Hudba tomu dodávala správnou atmosféru. Celkově mě to nezklamalo, když jsem se na to dívala s kamarádkou podruhé došlo mi, jak realistické to může být. A to mě na tom nejvíc děsí...

Wow, wow, wow - došla mi slova a já jenom zírám s hubou dokořán. Miluju "věci", které mě nutí přemýšlet ještě dlouho po vypnutí televize. A to je přesně tenhle případ. I když se mi to hrozně líbí, tak nejsem schopná dát najednou víc než jeden díl. Nejdřív ho musím pořádně vstřebat, rozdýchat nečekané a až po tom můžu jít dál. Seriál je dokonalý mix minulosti, přítomnosti, nadpřirozených schopností a vývoje postav. Jsou černobílé a tak je to správné. Tak to má být... Teď sem u pátého dílu, až dokoukám, tak se - pokud se mnou finále nešvihne - ještě ozvu. ;^). P.S. 10.11.11 dokoukáno - jsem totálně rozhozená a vzpamatovávat se budu asi hodně dlouho. Ale určitě si Ďábla ještě někdy pustím.

No tento seriál není čístě dramaticko romantický, spíše detektivní. Vyprávějící o osudu detektiva, který kdysi spáchal zločin, nyní zjišťuje, že někdo postupně ničí jeho přátele i rodinu kvůli dávné události. Ikuta Toma není špatný herec, ale jeho postava mi přijde příliš pomalá a málo chytrá, naproti tomu jeho protivník Naruse Ryo je skvěle zahrán, Satoshi Ohno je vskutku klidný, distingovaný, dokonale chladný a jeho plány nemají chybu, působí aurou studeného neosobního zla. Seriál má vynikající hudbu, která je značně majetstání a dynamická, jde o mix rocku a symfonična. Můžete se těšit na vygradovaný a neobvyklý závěr. To jsou plusy, k mínusům patří některá příliš velká a okatě hraná klišé, příliš mnoho flashabacků a hlavně Ikuta Toma, respektive jeho detektiv Serizawa Naoto je prostě na zabití v některých chvílích.

Silnější tři hvězdičky. Asi tak první dva díly mě opravdu nebavily, ale pak se to dalo do pohybu a začalo to být zajímavé a hlavně ten poslední díl...ten stál za to. Připomínalo mi to závěr Shakespearových dramat...no jo, kam až může člověka dostat touha se pomstít a kolik nevinných lidí za to musí zaplatit. U japonských seriálů mi vyhovuje, že i když slzy tečou proudem, není to tak časté a nucené, jako u těch korejských. Kromě toho jsem si uvědomila i jeden fakt – ten detektiv se opravdu ale strašně moc naběhal...(24.03.2020)