Jak vycvičit draky: Závod na hřeben (2015)

Seriál vypĺňa päťročnú medzeru medzi prvým a druhým filmom. Každý z jazdcov dostáva dostatok priestoru na rast, čo je pozitívum v porovnaní z filmami, kde dostáva výraznejší priestor len Štikút a Astrid. Niektoré detaily v závere seriálu veľmi dobre nedávajú zmysel, ale aj tak sa jedná o povinnú jazdu pre každého skalného fanúšika drakov.

Nemyslím si, že by seriál Jak vycvičit draky: Závod na hřeben byl horší než seriál předchozí či snad filmy. Faktem je, že děti dospívají a tak řeší první lásku, polibky, ale objevuje se v různých podobách i smrt. Z technického hlediska co se týče animace, ta je místy dost podivná. Při některých dialozích působí staticky jako v leckteré průměrnější počítačové hře. Děj se bohužel točí pořád v kruhu a scénáristicky působí seriál trochu bezradně a zhruba v půlce i bez nápadu. O humor se starají dvojčata, jenže tu platí, že kde ho předtím u této série cvičitelů draků bylo málo, jejich ztřeštěnost je místy přehnaná a působí hloupě až rušivě.

Není to dobrý. Minimálně první film je brilantní, další sice slabší, ale furt dobrý. Seriál je ale o poznání horší. Nejde mi ani tak o animaci, která je logicky slabší, ale ty příběhy a svět je buď totálně vymačkaný a nejde vymyslet nic lepšího, nebo prostě jen nevyužitý. Neříkám, že si rodiče budou chtít vyvrtat díru do hlavy, ale 100% se budou bavit méně než ratolesti a 200% méně než u filmů. Uznávám ale, že přechod na Netflix a odrostlejší postavy seriálu pomohly.

Vlastně dobrý. Původně jsem to viděl na průměrnější známku, protože je to takové neinovativní, ale celých 78 dílů jsem se bavil a neomrzelo mě to ani při vysoké kadenci sledování a to už něco znamená. Často je to vtipné, má to velký přesahující příběh, který opakovaně uvádí do děje nové antagonisty, kteří jsou ale dostatečně rozmanití a dokáží bavit a zároveň celou dobu připravuje na nový děj. Také je to docela vtipné a největší devíza je, že to dokázalo přiblížit mnohé postavy, které na mě ve filmech zas takový dojem neudělaly, poněvadž tam ani neměly dostatek prostoru. Zde jsem se naučil docenit Ruffnutt, Tuffnutta, Snotlouta i draky hlavního týmu. Z nefilmových postav vyniká hlavně Dagur a celkem i Viggo. Co oceňuji jako obdivuhodné, je, že dokázali rozvíjet postavy bez toho, aby narušili kontinuitu mezi filmy. Nejsem nijak velký fanda všech 3 filmů, jsou fajn, ale nic speciálního, a tohle mě bavilo asi i víc, což už je u seriálu, který má jen těžit z popularity filmů, dost úctyhodný výkon. 75 %.

Přechod na Netflix znamená skok o třídu výš snad ve všech ohledech. Humor je kupodivu ještě střelenější, logicky tak nějak "pubertálnější", ale napětí už není jen zpola falešnou vábničkou. Dlouhodobí protivníci umí být patřičně zlověstní, souhra celého týmu důležitá a třeba vývoj Dagura, mého zbožňovaného maniaka, mě donutil si přát jeho vlastní spin-off. Je to právě čím dál se rozšiřující galerie záporáků, spojenců, nových tváří a při troše štěstí i dračích podob, co mě donutilo přejít z občasného sledování až téměř k maratonu, kdy mě okolnosti nových dobrodružství bavily natolik, že se jsem za víkend sjel klidně celou sezónu. Samozřejmě nemá cenu tvrdit, že se i v pozdních obdobích seriál nedrží jasného rozvržení propriet, které se pokaždé musí objevit. Každá sezóna tak nabídne jednu epizodu, kdy se Snotlout musí vykoupit z extrémní tvrdohlavosti, jednu, kdy Fishlegs ukáže, že není jen chytrá hlava, jednu, která zdůrazní pouto Škyťáka s Astrid a (minimálně) jednu, ve které to dvojčata se svými skopičinami přeženou. Někdy ale nevadí mít v něčem pevnou jistotu. Těžko říct, kdy k tomu přesně došlo, ale přibližně ve třetí sezóně přešli milí Dračí jezdci od relaxu pro celou rodinu definitivně na hranici odlehčené fantasy. A za to si tu (v součtu s původními řadami z Cartoon Network) velkou porci více než stovky epizod rozhodně zasloužili.