Pantheon (2022)

Slyšela jsem kvanta lidí tenhle seriál vynášet do nebe, ale asi jsem vyladěná na nějakou jinou frekvenci. Prvních pár epizod (a originálních či šokujících scén v nich) je vážně slibných, ale zbytek první série mě úplně nenadchnul, a z druhé jsem pak byla už jen konstantně rozčarovaná, zejména pak z úplného finále, které je totální úlet, ale ne dobrém slova smyslu. Hledala jsem název pro to, co mi na Pantheonu tak hrozně nesedlo, čím to je, že z něj mám takový neuchopitelný a rozplizlý negativní pocit... a ona to nejspíš bude jeho vlastní neuchopitelnost a rozplizlost. Je v tom spousta linek a nápadů a zvratů, ale nedrží to pohromadě, podle mě proto, že u takto rozmáchlého příběhu týkajícího se osudu celého světa a odehrávajícího se během let, je naprosto zásadní, aby emocionálním těžištěm byly postavy a jejich osobní linky... a postavy Pantheonu nejsou dobře napsané, naanimované ani nadabované. Ačkoli si u většiny z nich vybavuji, co kdy udělali a prohlásili, nejsem schopná popsat jejich charaktery a pohnutky. Je naznačeno, že mají komplexní a nejednoznačné myšlenky a motivace, ale nic z toho pro mě nebylo čitelné navenek, viděla jsem pouze jejich nekonzistentní postoje a jejich obraty a impulzivní rozhodnutí. Třeba dost plochá postava Renée v tomhle působí mnohem uchopitelněji, protože její motivace jsou sice primitivní (jsem oddaná simpka evil Steva Jobse a nic moc víc), ale alespoň čitelné, takže se s ní dá paradoxně ztotožnit lépe než s tou rozervanecky zadumanou ústřední dvojicí nebo unaveně zadumanou vdoveckou dvojicí. A ničemu z tohohle fakt nepomáhá styl animace (všichni mají hrozně podobné obličeje a velmi podobnou a omezenou mimiku) a "civilní" dabing, který způsobuje, že skoro všechny hlavní postavy mluví tak nějak rezignovaně, unaveně a cynicky... což hrozně moc přispívá k tomu dojmu, že jsou to spíš takové spící panny co sice dělají a říkají věci, co jsou ve scénáři, ale nic moc u toho necítí - a divák nemá důvod jim to věřit. S tímhle taky souvisí taková nějaká tonální disonance, která se projevuje na vícero rovinách. Na jednu stranu se to bere hrozně vážně a až křečovitě snaží o co nejcivilnější a tak nějak co nejméně animované herecké projevy, na druhou jsou do toho na sílu přimíchané anime ingredience (souboje jak z Dragon Ball, absurdní videoherní zvěřinec avatarů nahraných lidí, cute robotek, modrovlasá waifu...). Některé postavy jsou vykreslené jako padouši protože padouši (na tom není nic špatného), ale hned vedle nich stojí takové, které se chovají jako psychopati, z nichž jsem měla husí kůži, ale vykreslené jsou jednoznačně pozitivně a hrdinsky (např. Joey, ale zejména Mist, brr). Také nechápu, proč se seriál, vzhledem k tomu, že je animovaný a v tomto ohledu si fakt může dělat co chce, nepokusil o originálnější a abstraktnější ztvárnění kyber prostorů, a skončil u MMORPG a holo-okýnek editoru kódu, nebo proč explicitně neukázal víc ze svých groteskních nových technologií. Scéna uploadu Chandy byla masakr! Proč jsme nemohli vidět třeba i to jak se 3D tiskne to umělé tělo? Na závěr musím zmínit, že v kontextu toho, co momentáně hýbe světovou politikou i technologickými inovacemi, jsem nebyla schopná (upřímně si myslím, že to nejde a kdo říká, že to dokáže, kecá) tenhle seriál brát "jenom jako seriál" a nevnímat jeho politiku (a americkost). No a popravdě si nejsem jistá, jestli jsem rozmrzelejší z těch momentů, kdy z něj občas vyčouhl názor, který se mně osobně hnusí, nebo z toho, že většinu času je Pantheon i v tom co chce říct politicky a filosoficky rozplizlý a neukotvený.

Jeden z nejambicióznějších a nejpromyšlenějších seriálových projektů vůbec. Pantheon v první sérii rozjíždí precizně odvyprávěné a ještě poměrně "komorní" sci-fi drama, aby na tomto základu v sérii druhé odjebal strop možného a nastavil divákovi zrdcalo jeho vlastní simulace reality. Je to celé natolik hutné, že se to skoro až špatně žvejká a já osobně jsem se těmi dvanáci epizodami propracovával více než měsíc. Poprvé v životě se mi taky stalo, že jsem vyhodnotil, že bych sledovaný animák raději viděl v hrané verzi, protože scénář z velké části stojí na emocích a jejich drobných nuancích, které kreslený charakter prostě nedokáže divákovi plnohodnotně předat. Na druhou stranu, špatní herci by to zase dokázali absolutně rozložit do nesmyslu, takže je ten animák nakonec vlastně asi nejlepší, kompromisní řešení... Pantheon čerpá inspiraci z klasik žánru jako NGE, nebo Ghost in the  Shell (na oba tyhle pilíře žánru zde mimochodem přímo odkazuje) a rozhodně jim nedělá ostudu. Nějakou tu mouchu si na tom každý najde, ale jako celek je to až nebývale silný seriál.

No první season je fakt dobrá, co si budem povídat, jen málo se to mu dá vytknout, druhá... Já fakt nevím, na jednu stranu bych řekl, že to nebylo tak špatné, na tu druhou, logika hodně upadla, občas jen pro memes a funny momenty. Některé nápady ok, když AI místo jiných UI zajebalo lidstvo skynet style, ale to bylo jen pro srandu. Realita nedávala moc smysl, každé UI může být zkopírováno, tudíž je nemožné aby UI někdy opravdu zemřelo a jako bonus, nakonec skončíme v rádoby civilizaci level 3+ kardashian scale a simulujeme světy, no, to není moc povzbudivé což? I se silou hvězdy, lidstvo žije v minulosti. Souboje mezi UI ani nekomentuji, to bylo jak dragon ball Z, ale první season je rozhodně banger, o tom žádná.

Brilantní nástup (nášup) začátku první serie nakonec trochu ztrácí dech. Druhá serie je pak definicí scenaristického (spisovatelského?) tápání. Finální deus ex machina^2 je už příslovečným hřebíčkem do rakve. Byl jsem schopen něco obdobného odpustit Liou Cch'-sin, když to udělal ve Vzpomínkách na Zemi. Ale to díky tomu, že jsem měl za sebou tři knížky nabyté rozkošatělým příběhem a vytěženým světem. U Pantheonu mi to přijde jako smutné mrhání potenciálem.

Wow, just wow. Ani nevím, kde začít, ale jeden z nejlepších sci-fi seriálů za hodně dlouhou dobu. Kdybych to měl popsat, tak je to taková směs hard sci-fi a zároveň plná filosofických otázek ohledně virtuálního vědomí, smrti, života jako UI (uploaded intelligence) až po emocionální rollercoaster ve vztahu reálného člověka a někoho blízkého, jehož vědomí žije někde na serveru nebo harddisku. Úchvatná směs epizody San Junipero z Black Mirror, Matrixu, kde souboje ve virtuální realitě jsou jako finále Nea vs. Agenta Smithe několikrát umocněné, ke konci virtuální svět jak z Ready Player One a poslední dvě epizody jsou jak ze závěru knižní trilogie Problému Tří Těles (tedy knihy Vzpomínka na Zemi), kde už vám mozek jen vybuchne snažící se všechno to pobrat a skoro uronit slzu, aby nakonec to vše byla jen simulace, v simulaci, v simulaci, v simu....