Hrabě Monte Christo (2024)

Domnívám se, že tak významné literární dílo, jako je Hrabě Monte Christo si zasloužilo lepší zpracování. Strhující příběh několikanásobné pomsty je v tomto seriálu ztvárněn dosti bezkrevně, bez vypjatých scén a bez emocí. Vesměs všechny postavy jsou chladné a neživotné. Nechápu, proč bylo ze záporáků nejvíce času věnováno Danglarsovi, zatímco Villefort, jehož osud a minulost je nejzábavnější, se tam skoro ani neukázal. Navíc z té postavy tvůrci udělali nudného a tichého panáka, čímž zůstal trestuhodně nevyužitý Mikkel Boe Følsgaard... Z počátku se dalo tolerovat, že je děj pomalý, jelikož se divák těšil na to, jak se postupně rozjede a zábavně a dramaticky zápletka vygraduje. Jenomže tempo zůstalo stejné až dokonce a nesmrtelný Dumasův příběh vyzněl tak nějak nemastně, neslaně a v mnohém se nedržel předlohy. U mě tedy stále vítězí francouzská minisérie z roku 1998, která byla sice ještě nepřesnější, ale zato byla více umělecká, s hezčí výpravou, více strhující a zábavná. Navíc tam žádná z dám neměla kompletní plastiku obličeje a kačení rty (ehm, Villefortova druhá žena, jež vypadala jako z porna :D) Sečteno a podtrženo, 2* jsou v tomto případě adekvátním ohodnocením.

Augustova verze klade větší důraz na psychologickou hloubku, emoce a motivace postav a představuje silnější ženské postavy, včetně mladé Haydee, která není vystrašenou otrokyní jako v knize, ale spíše odvážnou a samostatnou ženou. Náhled Bille Augusta na téma dodává přepisu více filmový než televizní nádech a rozhodně je velkým plus. Pro diváky, co nečetli knihu, bude určitě silným implusem, aby tak udělali. Britský herec Clafin v titulní roli je přesvědčivý.

„Ak sa chceš mstiť, ako prvé si vykop svoj vlastný hrob.“ Dobré... ale nie až za 4*. Dumasov román je neskutočne premyslená vec s geniálnym plánom obludnej, no zaslúženej pomsty. Najlepšie na ňom je, že bol jednak šialene prešpekulovaný do neuveriteľných detailov, ale život mu dodávalo až to, že ústredný hrdina vlastne nebol hrdina. Áno, mstil sa zlým a zákerným ľuďom, ktoré si nič pekné nezaslúžili. Ale zrejme prekročil hranice a sám sa stal jedným z nich. Počas svojej pomsty neváhal obetovať ľudí, o ktorých by sme azda mohli vravieť ako o nevinných resp. zneužíval pre svoje temné účely osoby, ktoré mu nikdy nič neurobili. Práve toto sa mi na tom páčilo, lebo to bolo uveriteľné a čitateľ mohol premýšľať, ako by konal na grófovom mieste. Zachoval by sa rovnako? Viac ľudsky? Vedel by odpustiť? Alebo naopak by konal ešte bezcitnejšie, ešte nekompromisnejšie? Na seriálovom spracovaní je super, že v tomto smere sa drží ducha literárnej predlohy. Hrany sú (najmä ku koncu) ostré, zlo je potrestané, nie každý sa dožije záverečnej epizódy a gróf na konci nepôsobí dojmom, že by ho celé toto peklo vnútorne uspokojilo. Ak dáme bokom poslednú scénu (ktorá nebezpečne pripomína happyend), tak som vlastne spokojný. Osobne mi nevadil ani Sam Claflin v ústrednej úlohe. Vidno, že do toho šiel s chuťou a ambíciami a budí rešpekt. Nie je to najlepší gróf Monte Christo v dejinách filmovej a seriálovej tvorby (tými boli Gérard Depardieu a Pierre Niney), ale určite ani najhorší (týmto pozdravujem Chamberlaina a Caviezela). Veľmi ma herecky bavil charizmatický Michele Riondino ako jeho pravá ruka Jacopo. Ten si to ozaj užil a vychutnal, hoc som samozrejme ako aj ostatní fanúšikovia knižnej predlohy nepochopil, prečo sa musí volať inak, keď robí to isté, čo knižný Bertuccio. Ostatní sú skôr priemer. Žiaľ, Ana Girardot v kľúčovej úlohe nepôsobí sympaticky. Jeremy Irons je tak zamaskovaný (a má len malý priestor), že možno ani niektorí diváci nezistia, že to bol on. Vizuálne to občas vyzerá fajn (If mi asi prvý raz pripadal impozantne, aspoň teda exteriér), ale väčšinou pravdupovediac pomerne televízne, chudobne a podfinancovane. Čo sa týka počtu komparzistov, niektoré scény sú prapodivným spôsobom poloprázdne. Nuž, predsa len som od Bille Augusta (Dom duchov!) čakal viac. I tak je ale pekné, že sa s Ironsom znova („len“ po 31 rokoch) stretol. Hoc by každý normálny človek na prvý pohľad povedal, že ak má vzniknúť ultimátne spracovanie Dumasovho (veľko)románu, tak najideálnejší je práve dlhý priestor seriálu, napokon to tak úplne zdá sa neplatí. Beztak totiž zaúradovala (prehnaná?) fantázia tvorcov. Takže niektoré veci z knihy tu napriek monštruóznej minutáži nie sú (grófove legendárne kostýmy a masky) a na ich miesto pristáli veci, ktoré by sme v románe hľadali márne. Občas je to také akoby až dievčenské spracovanie, napr. keď Mercedes docvakne, kto je v skutočnosti gróf, tak divák normálne čaká 3-minútovú scénu s jej vnútorným monológom.

KUA tak toto ma veľmi NASRALO. Najhoršie spracovanie GMCH, aké som kedy vzhliadol. Neviem kto je  Bille August, Sandro Petraglia a Greg Latter, ale zjavne sú definitívne postihnutí Francúzkou pohlavnou demagogiou. Keby DUMAS videl ako sa oblizujú LEZBY tak by sa tak v hrobe roztočil, že by sa zavŕtal až do zemskej kôry pod oceánskej. CADERUS  _ ČERNOCH vo Francúzku v 19 storočí majiteľ krčmy + stane sa kamošom GMCH a jeho pomocníkom ????? No to je na expresnú sračku. Už nie je o čom. FRANCÚZOM už kultúrne odzvonilo - JEDNODUCHO IM DRBE !!!!!!

Augustův seriál zploštil všechna zajímavá, uvěřitelně neuvěřitelná a realisticky složitá vztahová a morální dilemata z Dumasova románu do jednovrstevně fádní, nenáročné a povrchní roviny, v níž se vše odvíjí podle jednoduchého plánu: Edmondovi v cestě nestojí žádné překážky a kromě vznikající závislosti na opiátech (která se tu objevuje v rozporu s románem) neprojde de facto žádnou osobní transpozicí. Dílo z románu nevstřebalo psychologické ani morální motivy. Je to škoda. Seriálu proto chybí plasticita, ale také momenty očekávání nebo překvapení. Předvídatelnost, exaltovaná romantická linka a extrémní zjednodušení si jistě rychle získají velmi jednoduchého až plytkého diváka 21. století. Kromě uniformní prodejnosti mi v seriálu výrazně vadilo i časté používání umělé hmoty – s produkcí ani postprodukcí si tvůrci hlavu vůbec nelámali – většina látek je polyesterových, kameny připomínají laciné rekvizity určené vzdáleným pohledům v operách Národního divadla osmdesátých let minulého století, nádobí je čisté, právě vytočené na hrnčířském kruhu… To je v době možností a dostupnosti naší doby překvapivý hendikep. Přesto však nemohu nad seriálem pronést žádný zdrcující ortel a považovat ho za špatně vystavěný. Naopak velmi oceňuji, že veškeré své kouzlo opřel o systematickou práci s příběhem a dějem – to je v dnešní době připoutanosti k atmosféře, efektům a doplňkovým prvkům filmařiny velmi vzácné. Nadchlo mě, že doprovodná hudba seriál skutečně jen doprovází, nikde nehraje prim. Celkově vzato proti nám stojí stále velmi celistvá, bytelná a nepochybně dostatečně plnokrevná strofa lidské tragédie spojující ještě uspokojivě zajímavé postavy. To nejhlubší z psychologie odpuštění a pomsty – nadčasově mrazivé poselství románu, které Dumas obratně zpestřil realismem vypůjčeným ze změti skutečných lidských životů – však zůstává vedle seriálu zcela bokem.