Zrozen k vítězství (1971)

Hodně temný pozdrav z New Yorku roku 1971, navzdory své technické skromnosti zasluhující místo vedle "Půlnočního kovboje", "Paniky v Needle Parku" nebo "Taxikáře". Dávka mizérie, kterou přistěhovalec Passer propašoval do místního žánru gaunerské veselohry, je pozoruhodná. Humor má nevyrovnanou úroveň, Segal myslím víc než obstál v úloze jednoho z nejubožejších Odysseů protloukajících se filmovou Mekkou Západu.

Čekal jsem krimi, dočkal se spíše malého nezávislého dramatu o feťácích. Hlavní hrdina je slaboch, looser, drobný zlodějíček a hajzlík, který pro dávku udělá cokoliv. Občas je tu nějaký menší či větší dealer, kolem se potlouká dvojice zmdrských poldů a taky jedna holka, která ho sbalí když ji krade auto (což na mě působilo jak z říše snů). Není to špatný co se týče reálnosti, dialogů a situací. Je tu mladý a už velice plešatý Elizondo, stejně jako mladý De Niro a v jedné scéně i Burt Young. Problém je, že je to jde od ničeho k ničemu, chybí tomu jakýkoliv konec a George Segal nikdy nebyl takovým skvělým hercem, který by podobnou one man show utáhl. A nemám rád feťáky, takže neutrální 3*.

Přirozená špína newyorských ulic a klasická estetika amerických kriminálek 70. let v Born to Win svědčí hlavně o vnímavosti Ivana Passera, který do téhle filmové tradice vstoupil ze zcela jiného kontextu a do té doby se v ní pohyboval pouhé tři roky. Příběh těží z autenticky zachyceného prostředí (viz záběry z ulic) i jemného humoru, byť se záhy začne nořit do závislácké bezútěšnosti... Jistě, Taxikář bude natočen o pět let později, Corneauova Série noire až v roce 1979, ale i první americký film I. Passera je součástí jejich rodokmenu...

Při sledování prvního amerického filmu Ivana Passera jsem žasl nad tím, jakou má tento režisér vzácnou schopnost vycítit trapnost lidského konání i její tragiku – a znázornit je. Že to dokázal v českém prostředí, jsem věděl dobře, ale kdo by ji někdy nepostřehl v tomto odcizením prosáklém národě, plném nepřátelství, závisti a nepřejícnosti, v němž mu je dáno žít? Passer si neprojektuje české malosti – malomyslnost, malověrnost, maloměšťáctví… – do amerických kulis a figur, sleduje je bedlivě, promítá je v sebe, mění se v ně, porozumí jim a ztvární je tak, že k nim se sympatiemi, ba s láskou, pohlédne i divák, přitom se z jeho pohledu nevytrácí kritika, odstup, odpor, vzdor. Je úžasné, jak si dokázal osvojit tu celkovou řeč nevlastního místa a natočit film zahnízděný v jeho nejhlubších a nejděsivějších patrech. Nepodivoval jsem se dřív a už vůbec ne nyní jeho kritice tarantinovské podbízivé násilnické imaginace: nejednou jsem si na něj při Passerově snímku vzpomněl. Tarantino zachází s věcmi a ději tohoto světa jako s muzejními exponáty a osvěcuje je ve velkorysých aranžmá: nic z toho se ale nespojí se životem. Vše odkazuje k dyzajnu, který ponižuje styl na zboží. Passer se ale obrací ke stylu jako k životnímu utváření (se) a nic z filmu ten křehký a trpký život nepřečnívá. Hudba nepromění film ve klip, oděv jej nezvrátí v módní přehlídku, akce jej nepřičlení k nějakému žánru a intertextualita, vypravěčské schválnosti zde nemusejí maskovat vyprázdněnost, protože zde není pro život místy ani příležitost nadechnout se – a divák miluje a dusí se.

Film plný naprosto surrealných gagů a téměř slapstickových korespondencí (Džej Džej utíká z bytu gangsterů v kombiné a v ruce drží doutník a na chodbě potkává tlustého pána, který taky drží doutník a něvřícně na Džej džeje pohlíží). Zároveň je to film, který nesoudí, ale neprosto rozumí tomu menatalitě člověka beroucího drogy. Nechápu, jak tady někdo může psát, že to je "obyčejný", ba i "nudný" film. Právě naopak. Film je neskutečně zábavný, je to přímo horská jízda režijních nápadů a přesně odpozorovaných detailů jindy rozplizlé skutečnosti. Film-báseň. Segal a Karen Black jsou navíc mimořádně sladění.