Žízeň (1949)

"Žízeň vykazuje pozoruhodnou kinematografickou vitalitu. Začal jsem nacházet svůj způsob filmování. Ovládl jsem nemotorný stroj. Celkem vzato, fungoval tak, jak jsem chtěl. A to přece byl triumf." Jeden z posledních Bergmanových filmů pro kina, který mi chyběl do sbírky shlédnutých. Zklamán rozhodně nejsem, byť jsem překvapen, že třeba Jenni zde mluví o jednom z nejlepších snímků velkého režiséra, ale to je samozřejmě vysoce subjektivní věc. Nutno pochválit herce (jako vždy) a kameru Gunnara Fischera (krásné pohyby a též detaily obličejů) plus samozřejmě Mistr Bergman, který vykazoval vysokou úroveň už od svých režisérských počátků. Sám Ingmar si zde střihl vteřinovou roličku muže ve vlaku. Natáčelo se v Basileji, ve Stockholmu a na ostrově Ornö.

FilmŽízeň, to jsou často destruktivní dopady mužského světa na intimní svět ženy. Ingmar Bergman, fascinovaný ženskou křehkostí i odolností a všeobecnou dualitou života, dokonale využil niternou osamělost a otevřenou sexualitu povídek herečky a začínající spisovatelky Birgit Tengroth a s tím tak započal svou typickou stylovou stavbu rozervaností intimního existencialismu. Bergman spletl povídky vzájemnou provázaností něhy, potřeb, chtíče i pochybností, kameraman Gunnar Fischer k nim přidal poetický rytmus i tu přímou blízkost niterné rozervanosti. Ženská duše je tvarována mužským idem, je poškozována a využívána, je rabována a hnětena a přitom zůstává nenaplněná a opuštěná. Jizvy vnitřních světů, úzkost, strach, touha a neuspokojenost v tíživé prázdnotě osamělosti. Sám Bergman ve svých pozdějších filmových výtvorech použil a rozvíjel mnoho motivů, impulsů a poloh, ale i místa vlastního prostředí. A národ, který ještě včera chtěl spolknout celý svět, najednou zdvihá poníženě prosebné ruce a pokorně žadoní: to je Ingmar a rozervanost doby, rozervanost nitra, rozervanost vztahů a rozporuplnost naplněnosti. Hlavní obětí mužského sobectví je Ruth (velmi zajímavá Eva Henning), mladá žena ve vrtošivých nesvárech manželství. Vnitřní svět byl v mládí poznamenán mužským chtíčem, a nenaplněnost nitra se dětinsky škorpí. Hlavní mužskou postavou je Bertil (příjemný Birger Malmsten), Ruthin zdvořilejší muž, byť i na něj má manželská krize niterný dopad v rozpolcenosti. Druhou ženskou obětí je tu Viola (zajímavá Birgit Tengroth, autorka předlohy), vdova, neschopná smířit se se svou osamělostí. Navíc ten nápor žádostivosti a útoky vilnosti nedávají příliš šancí ke vzpamatování se. Třetí ženskou obětí je Valborg (zajímavá Mimi Nelson), Ruthina nejbližší kamarádka mládí z baletní školy. Zdání sebejistoty a úspěchu skrývá vnitřní bolest sváru osamělosti. K výraznějším mužským postavám patří Raoul (dobrý Bengt Eklund), ženatý kapitán armády a bývalý přízemní Ruthin milenec. A patří zde k nim také Dr. Rosengren (pozoruhodný Hasse Ekman), psychiatr s velice svérázným léčebným postupem ženské melancholie. Z dalších rolí: skutečnosti bránící se Raoulova ženuška Astrid (Gaby Stenberg), náročná a životem obroušená učitelka baletu, slečna Henriksson (Naima Wifstrand), lovenou ženu náhodně zachraňující sklenář (Sven-Eric Gamble), Rosengrenův asistent (Gunnar Nielsen), či ochotný německý vlakový průvodčí (Verner Arpe).Žízeň, to je nezaměnitelná poezie intimního existencialismu švédského filmového básníka Ingmara Bergmana, zkoumá nitro ženy a její hluboké rány a nezhojitelné jizvy. Esteticky i myšlenkově vytříbená to podívaná!

Bergmana mám rád, ale toto mi veľmi nesadlo. Budúca genialita sa tu zatiaľ prejavovala iba v prebleskoch a väčšinu času som sa tak dosť nudil. Čo je pri sedemdesiatročnej artovke pochopiteľné, ale som nerád, keď sa mi t stáva 6/10

Neoslovil ma tento Bergmanov film. Chápem, čo ním chcel vyjadriť, pravdepodobne to v tejto podobe vnímavejší diváci aj budú akceptovať, ale pre mňa je to iba film, ktorý kompletizuje Bergmanovu tvorbu.

3.5