Zázraky se dějí jen jednou (1951)

🙏

Bezpochyby najlepší Maraisov film aký som doposiaľ videl. Úspešne mu sekunduje Alida Valli, obaja dokázali vtisnúť svojim postavám obrovský kus citu a hereckého majstrovstva.

Námětem zajímavý, ale to je vše. Ani Marais ani Valli nepůsobili na mě zrovna dvakrát přesvědčivě, hlavně Marais byl jako slon v porcelánu. Podobné příběhy o lidech z těch let jsem viděl už hodně a taky i nesrovnatelně lepší. 2/5

Není to špatný film, Marais je při své proměně během jednácti let velmi přesvědčivý, jenže všechno už tu bylo a lépe. Život těsně před válkou realisticky zobrazil Jean Paul Sartre v trilogii Les chemines de la liberté, válečný život v Paříži nejlépe vystihl Boris Vian...

Působivě zahrané v důvěrné intimitě milenců, to je první, čím vás tento film zasáhne na solar. Jeannot s Alidou to sehráli náramně. Žár i stud, nejistotu mládí a vedle toho kontrast deziluze středního věku, tu strašnou proměnu, ztrátu nevinnosti a ideálů, smutek z rostoucí frustrace a rezignace. V životě hrdinů by k tomu možná došlo i bez války a jejich nuceného odloučení, jak v závěru vysloví hořkou pravdu Jérôme. A přesto, energie první opravdové lásky, vytvořené pouto důvěry, již jednou nalezený ideál, jim dá novou šanci na smysl společného života. Je to výborný, nadčasový film. Alida, v té době vdaná matka dvou malých synů, se během natáčení do Maraise opravdu zabouchla, což nebylo nic těžkého. Vlastně, kdyby se to nestalo, Jeannot by nebyl tak dobrý herec, jak si i podle tohoto filmu myslíme. 🤓 V pojetí prostředí se projevil poválečný civilismus a záblesky neorealismu. Originálními poetickými prvky (vedle skvělé atmosférické Traunerovy výpravy, jak si ještě ukážeme) jsou hlavně výrazný, situačně náladový hudební kolorit filmu a Maraisův barvitý voice over a vůbec jeho v širokém rejstříku nuancovaný herecký projev, od odvážné exprese po stejně nečekané ztišené jemnosti. 🤓 Film má stavbu 4 dějství. Jak známo, v klasické kinematografii převládají dějství 3, v poválečném filmu pak čechovovské 4. Samozřejmě najde se i dost výborných filmů s klasickou stavbou 5 dějství, z těch nejznámějších např. Křižník Potěmkin, Most přes řeku Kwai nebo Kmotr. 🤓 Vůbec to nebývá pravidlem, ale v ‘Zázracích’ se spíše než podle vývoje dramatických sil, dělí dějství podle časoprostorových a pocitových změn Jérômovy soukromé milostné historie, která se odehrává unášena velkými dějinami. Tedy: Expozice v Lucemburské zahradě, Paříž - vzpomínka na začátek prázdnin 1939, představuje se hlavní postava Jérôme a jeho point of view vypravěče celého příběhu. Osudové sblížení s Claudií ve studentském hotelovém pokoji, bistro a nádražní perón (1. dějství, 24 min). Slunná Itálie, starosvětský předválečný turistický kolorit a jejich hnízdečko lásky v toskánském hotelu. Vyhlášení války. (2. dějství, 24 min) Půlící scénou filmu je loučení milenců v rušné nádražní hale (3 min). Následuje Jérômovo poraženecké válečné a poválečné přežívání. Po útěku ze zajateckého tábora, s falešnými papíry, zkorumpován pochybnými kšefty a materiálně zajištěn, vysedává v okupované Paříži u pultu barmanky, citově zcela na suchu. Krachne mu manželství z rozumu. Hledá a najde Claudii v zbídačené poválečné Itálii. (3. dějství, 20 min). Toto dějství je vlastně hrdinovým putovním ‘žalozpěvem’, jehož epizodická struktura příběh dramaticky nerozpohybuje ani nevyklene, ale pocitově nás přeladí na radikální proměnu hrdinů v posledním 4. dějství. Souvisí to s tím, že film je mnohem víc reflexivní subjektivní poezií, než dramatickým zápasem protichůdných sil, což není vada, ale může to někoho zmást v očekáváních. Poznávání nové Claudie, její bezútěšný pokoj a ubíjející život. Finále - Jak dopadne repete hrdinů v 'jejich' toskánském hotelu po 11 letech? (4. dějství, 28 min). 🤓 A nakonec je třeba připomenout, že je to film 3 ukázkově dokonalých filmových pokojů, které navrhl geniální Alexandre Trauner. 🤓 První pokoj, v němž se odehraje asi nejlepší (a nejdelší - 12,5 min) scéna celého filmu je nápaditě členitý a živý (půdorysem, nábytkem a třeba i dynamickou zadní částí s dopadajícím světlem z oken), aby v něm mohlo proběhnout několik náladově zcela rozdílných fází jediné scény: Předehra s romantickým Schumannem u gramofonu, sblížení nad otevřeným kufrem, nejintimnější část před zrcadlem s intenzivním zdvojeným obrazem hrdinů i nejakčnější situace, kdy Jérôme rázuje do zadní části pokoje v přehnaně sebevědomém úžasu, že Claudia neumí líbat. A pak překvapivě ztišené, důvěrné finále celé scény stvrzující vzniklé pouto hrdinů v dalším, tentokrát naprosto klidovém zákoutí pokoje, se světlou budoucností v jasném okně v pozadí. Paráda! Unikátně vystavěná scéna. V situačně perfektně připraveném prostředí nechal režisér herce hrát v dlouhých záběrech bez přerušení. Vytvořená atmosféra je fascinující. Navíc jsou z úzké místnosti celou dobu do hloubky obrazu otevřené dveře na chodbu a z ní otevřené dveře do jiného pokoje, takže si stále společně s hrdiny připomínáme, že Claudia balí a že nás tlačí čas i průchodnost studentského hotelu. Nemluvě o tom, že do osudového pokojíčku Jérôme vystoupá v nejistém očekávání vzhůru do patra a projde dlouhou chodbou až na samotný její konec… Bezchybné. 🤓 Druhý pokoj, ve vysněném toskánském hotelu, je na rozdíl od živelného studentského koloritu zařízen s elegantní prostotou. Vévodí mu velká manželská postel a v centru okno dokořán na terasu s výhledem na sluncem zalité toskánské panorama. Na jeho pozadí dojde k vyznání. Svatý grál štěstí nalezen, příslib ideálu z pohlednice na zrcadle z jejich první scény naplněn. 🤓 Třetí pokoj, stísněný, tmavý a oprýskaný, s oknem do temné ulice, bez jakéhokoli výhledu. Nuzný příbytek Claudie, v němž žije bez lásky a perspektiv s nemilovaným mužem, je krutým kontrastem k předchozím dvěma pokojům, ale i zde je přítomen obrazový leitmotiv příběhu, věčný symbol lásky hrdinů - na zdi připíchnuté panorama jejich toskánského ideálu na novinovém výstřižku. Když subjektivním Jérômovým pohledem obhlídneme situaci a těžce usednuvší Marais schová svou tvář do dlaně, je to jeden z nejsilnějších momentů celého filmu. 🤓 Připomeňme si ještě na závěr některé další slavné pokoje a filmové výpravy legendárního architekta. Patří k nim např. Carného atmosférická nádhera Nábřeží mlh, rebelsky odolávající osamělý činžák a v něm Gabinův podkrovní pokojíček v Den začíná, zamilovaný poetický spektákl Děti ráje (byť na rozdíl od vzorového GWTW jen černobílý), samozřejmě Wilderův Byt (kdo jiný než Trauner by tak dobře použil falešnou perspektivu), nebo chytře členitý pařížský byteček, kde žije Chevalier s Audrey a hlavně celé patro Ritzu s Cooperovým apartmá, v němž se odehrává většina Wilderovy nezapomenutelné Odpolední lásky… A vzpomínáte na ten úklidový ajnclík v Jak ukrást Venuši, kde jsou tak pěkně natěsno O’Toole s Hepburnovou? 🤓 Zkrátka, když to všechno sečteme - od výborných herců Maraise a Valliové po Traunera, je dost dobrých důvodů si ‘Zázraky’ jednou za čas užít a připomenout. Opravdu se dějí.(22.09.2024)(méně)(více)