Zázrak v Lake Placid (2026)

(26D1/2026) / Spracovaním štandardný dokument, tzv. hovoriace hlavy plus pekne zreštaurované zábery z hokeja a olympiády, ale aj tak si myslím, že dobrá voľba, keďže asi najlepšie je počuť zážitky priamo od hráčov. Vrchol je radosť zázračného teamu USA a zaujímavá poznámka na sovietov, že už proste po tom všetkom vyhrávaní zabudli aké to je tešiť sa z víťazstva. Aktuálne víťazstvo teamu USA v Miláne tomu ešte pridáva na atraktivite. (7/10)

Dodnes nejvýznamnější výhra v historii amerického hokeje dostala už jedno skvělé hrané zpracování v Hokejovém zázraku. Není ale od věci tenhle strhující příběh znovu připomenout v dokumentu. Zatímco hraný film vyprávěl přes trenéra Herba Brookse, Zázrak v Lake Placid nechá promlouvat hráče, což je jeho hlavní přidanou hodnotou. Mluvící hlavy dojímajících se staříků, luxusní dobové záběry a legendární věta Ala Michaelse "Do you believe in miracles?!", která člověku pokaždé spolehlivě přivodí husí kůži. Cením i důraz na závěrečný zápas s Finskem, který pochopitelně zůstal ve stínu výhry nad Sověty, přestože teprve v něm Američané získali zlato. Ale když se zeptáte náhradního gólmana Stevea Janaszaka, řekne vám, že největším vítězem je on, protože na olympiádě potkal svou budoucí manželku. "Steve, každým dnem chytáš hůř a zrovna teď chytáš, jako by byl příští týden."

My máme Nagano, my máme iPásky z Nagana, v USA mají zázrak na ledě. Vlastně v tom nebylo nic, co bych už nevěděl sám nebo co bych se nedozvěděl z dřívějšíhrané verze. Pásky byly super v tom, že tam mluvili i ti soupeři, Theo Fleury tomu dal naprosto jiný drajv. Tady ten sovětský pohled chyběl. Já uznávám, že to bylo něco velkého, ale postupem let mi začala vadit ta základní myšlenka, že studenti porazili nepřemožitelné sovětské stroje. Ti studenti, to je něco jiného než tady, NCAA byla a čím dál je vlastně profisoutěž, která vyprodukuje více hokejistů do NHL než jakákoliv jiná soutěž. Pojďme se podívat na ty tehdejší studenty jinou optikou. Jim Craig – 3 sezóny 30 zápasů v NHL, Steve Janaszek 2 sezóny 3 zápasy v NHL, Bill Baker 4 sezóny 149 zápasů v NHL (7+25), Ken Morrow 10 sezón 677 zápasů v NHL (28+110), vítěz 4 Stanley Cupů, včetně vítězství hned po OH v roce 1980!!, Jack O´Callahan 7 sezón 421 zápasů v NHL (38+115), Mike Ramsey 18 sezón 1185 zápasů v NHL (87+295), 12 let jako asistent trenéra v NHL, Bob Sutter nikdy nehrál v NHL, Neal Broten 17 sezón 1234 zápasů v NHL (324+697), vítěz Stanley Cupu 1995 (dal vítězný gól), 2x účastník All Star Game, Dave Christian 15 sezón 1112 zápasů v NHL (372+457), Steve Christoff 5 sezón 283 zápasů v NHL (93+76), Mike Eruzione po OH skončil s hokejem, John Harrington nikdy nehrál v NHL, Mark Johnson 11 sezón 708 zápasů v NHL (219+317), účastník All Star Game, Rob McClanahan 5 sezón 258 zápasů v NHL (42+75), Mark Pavelich 7 sezón 378 zápasů v NHL (144+209) Buzz Schneider nikdy nehrál v NHL, Dave Silk 7 sezón 262 zápasů v NHL (56+63), Eric Strobel nikdy nehrál v NHL, Phil Verchota nikdy nehrál v NHL, Mark Wells nikdy nehrál v NHL. Byli to teda obyčejní studenti? Ano, hráli na univerzitách, ale jak dokládají další roky, byli to hokejisté připraveni rovnou na vstup do velkého hokeje. To ovšem nijak nesnižuje to, co dokázali. Vidět ty staré chlapy brečet bylo silné, při vzpomínce na zápas proti SSSR jsem brečel i já. U sportu brečím skoro vždy. Jedna věc na okraj, nesmíme zapomenout, kdo stál tehdy na střídačce. Herb Brooks roky trénoval posléze v NHL, chvíli cepoval i českou kolonii v Pittsburghu. Jeho asistent Craig Patrick to dotáhl ještě dál, ten tu slavnou dynastii Pens pomáhal v různých funkcích stvořil a bez něj by ty Stanley Cupu pro Jardu byly daleko složitější.

Pro české fanoušky bude největší zázrak na ledě vždy Nagano 1998, ale objektivně větší šok se stal už před lety v Lake Placid. Studenti z univerzit dokázali na domácích ZOH zastavit zdánlivě neporazitelnou sovětskou mašinu a stali se legendami. Vidět staříky na střídačce, jak vzpomínají na zápis do historie a šíleného trenéra Brookse, je silný zážitek.

Do you believe in miracles?Své "Nagano" prožili Američané v roce 1980 na domácích hrách v Lake Placid, kde se s nimi v rámci hokejového turnaje absolutně nepočítalo. Podceňovaný a ve své podstatě bezvýznamný univerzitní tým dal dohromady legendární trenér Herb Brooks, který byl posedlý sovětskými metodami tréninku, které zavedl i v zámoří. Dokument toto všechno akcentuje a je strašně zajímavé sledovat, jak nekompromisní až brutální Brooks ke svým svěřencům byl a chtěl po nich prakticky nemožné (v dnešní době by s tímto přístupem nejspíš tvrdě narazil). Jacob Rogal velmi chytře turnaj zasazuje do kontextu doby, kdy se USA opravdu nedařilo takřka v ničem, ekonomika byla v recesi, občanské nepokoje byly na vzestupu, nezaměstnanost stoupala a studená válka byla kousek před proměnu v reálný konflikt. Atmosféra národního nadšení funguje báječně a v kombinaci s dobovými záběry z jednotlivých zápasů je potřebně autentická, navíc tu nechybí ani několik archivních záznamů promluv trenéra Brookse, které mají svou sílu. K tomu nejpůsobivějšímu nicméně patří výpovědi tehdejších aktérů, kteří se při vzpomínání na svůj dělnický původ a obětavost rodičů, kteří mnohdy předčasně zemřeli, neubrání slzám, což nikdy není úplně prvoplánové a rozhodně nemá za cíl diváka citově vydírat. Autor zvolil poměrně dobrý přístup v tom, že bývalé hráče konfrontuje přímo s archivními záběry, které na ně nechá působit a zabírá jejich reakci, která je naprosto přirozená a někdy až dojemná. Štěstí měli tvůrci také na to, že samotný turnaj nabídl několik samostatných příběhů v čele s porážkou tehdy dominantního Sovětského svazu, která byla vskutku heroická a málokdo by ten zápas "vymyslel" lépe nebo třeba štěstí náhradního brankáře, který si sice nezachytal ani jednou, ale potkal tu svou životní lásku, což je možná ještě větší výhra než ona zlatá medaile. Nebýt závěrečné čtvrthodiny, která je zbytečně patetická a tak trochu prvoplánová, v podstatě by nebylo nač si stěžovat, protože Netflix podobné dokumenty pořád umí a drží v ních vysoký standard. 75 %