Wilde Salomé (2011)

How could I not love him. He's ruined my life. CitujeAl Pacinokomentář fenomenálního irského dramatika, který odkazuje k jeho milenci Bosiemu, i samotný film však naznačuje, že jde o frázi univerzální, která nepopisuje pouze vztah dvou viktoriánských dandyů, ani vztah tohoto amerického Itala k Wildovi jako k umělci a k Salomé jako k divadelní hře, ale troufal bych si prohlásit, že v něm lze shrnout velkou část dobrých i špatných vztahů obecně,ostatně nejde nemilovat skutečně blízkou osobu, třebaže vám zničila nesvázaný život plný možností, výzev a nových lásek, ne?Paralela vztahu k milenci/e a k filmu není nutně funkční, respektive herci obvykle mají poměr s o vous více filmy než sexuálními partnery, nicméně nevylučuje skutečnost, že podmínkou skutečné lásky je fakt, že nám dotyčná osoba, film, kniha whatever, bude soustavně ničit život. Ergo můj vztah kOscaru Wildovi. Jakkoliv se může Al Pacino snažit diváka přesvědčit, že točí adaptaci původní Wildovy hru, jde spíše o dokumentární rekonstrukci, což nemusí být nutně špatné, vždyť adaptací této látky již bylo přemnoho - až si u ní říkám to samé co uDalíhoLe Decameron, tedy že některé klasické příběhy / archetypy musí zaadaptovat každý skutečný umělec - a možná proto má vlastní Salomé široká paleta různých umělců, odAlmodóvarovabiblického bizárku,Saurovabaletu, až poKrylovulíbeznou dekadentní píseň, následnou adaptaci Antoniny Krzyszton či Dejvovu Salome v albuproboha?!Z určitého pohledu tedy možná nejde o adaptovatelný příběh jako spíš něco, co je zkušený tvůrce povinen ztvárnit po svém. Poněkud nešťastně mi to připomnělo divadelní rekonstrukciAristofanovýchΝεφέλαι (v češtině Oblaka, viděno jako Las nubes) naFestival internacional de teatro clásico de Mérida, jejíž provedení mělo přidanou moderní linku, aby udrželi diváka v pozornosti, čímž možná přidali něco navíc, možná naopak sebrali autentický zážitek. U obou těchto děl chápu, že si to postmoderní doba žádá (možná již nějaká ta postpostmoderní plná naší generace neschopné udržet pozornost u jedné hluboké linky), nicméně mohu argumentovat, že nepotřebujeme pořád produkovat nějaké nesrozumitelné a dějově - ideově roztěkané Kratochvili, protože už všechno bylo napsáno, ale občas si chceme užít jednoduše klasický atmosférický příběh. Argumentem proti mně budiž to, že jsem si měl raději pustit jinou adaptaci příběhu než tuto Al Pacinovu elaboraci. Ohlédnu-li však od této žánrové kritiky, tak experiment cením, jelikož  adaptace divadelní hry jako dokumentu mi skutečně dalo jednak nové pohledy na původního autora (do jaké míry perzekuován kvůli orientaci sexuální a do jaké míry kvůli té politické?), jednak na onu hru, kterou jsem již četl ve dvou jazycích, nikdy však ne v angličtině, tudíž jsem kvitoval jednak mluvu díla, jednak zobrazení esenciálních scén - podtržení závěru, kdy se protagonistka pěkně wildovsky zamýšlí:...perchance it's taste of blood, love hath a bitter taste. Některé scény mi chyběly, tanec s odhazováním jednotlivých závojů jsem si vždy představoval komplexnější, ačkoliv nelze cca třicetiletéChastainové(hrajícívirginztrácející duševní nevinnost, jak sama několikrát zmiňuje) smyslnost a divokost její performance.(21.09.2025)(méně)(více)

Místy hodně americké, místy nepříjemně povrchní; místy strhující (Pacino při natáčení). Nemá cenu hovořit o zklamání; pouze jsme se minuli (čekala jsem hlubší ponor a také magický šerosvit θέατρον, dostala energií sršícího Alfreda, jehož uchopení Wildea je však příliš krotké a poplatné zažitým vzorcům a floskulím). A stejně je to dobrý film...(22.08.2014)