Všichni lidé budou bratři (2023)

Vynikající dokument, který nečernobílým a velmi plastickým způsobem přibližuje osobnost Alexandra Dubčeka. Nevnucuje nikomu ideologicky podbarvený názor, ale nechává diváka, aby si názor na tuto význačnou osobnost udělal sám na základě Dubčekových pozitivních vlastností i jeho slabostí, stejně jako složitých peripetií doby i jeho osobního života.

Filmový portrét Alexandera Dubčeka se snaží postihnout politika ze všech stran (snad vyjma sportu). Od záběrů z Kyrgyzstánu až po podivné skupiny, kteří proti čemusi protestují u jeho památníku. Asi bych to tu a tam zkrátil, třeba Palacha tam bylo také moc, i když s tématem souvisel jen okrajově. Ale celkově to stojí za vidění, připomenutí a zamyšlení (70%).

O Alexandru Dubčekovi jsem toho již viděl víc. Robert Kirchhoff chtěl zjevně natočit zcela jiný dokument, opírající se o svědectví lidí, kteří se s ním potkali, o nová fakta, o pohledy ze zahraničí, kde o něm ví. Nový přístup je zjevný a v některých dialozích majících konfrontační nádech to i celkem funguje. Na druhé straně působí film neurovnaně a jednotlivé scény nahodile. Třešničkou na dortu je jedna z posledních scén, v nichž hovoří p. Gál a Zajac a napadne je hlouček nějakých lidí. Není jim rozumět a vlastně vůbec nevíme o co šlo. Následně se začne Gál k situaci vyjadřovat, ale bez znalosti kontextu konfliktu je to divákovi k ničemu. Stejně nepochopitelná je i scéna, v níž protestující na slavnosti k poctě A. D. dojde ke konfliktu s protestujícím a ten následně dostává naloženo. Nikdo v okolí nezasáhne a to ani poté, co muž leží bezvládně na ulici, stejně jako filmaři sami. Dubček rozhodně nebyl bez viny. Hlavně první měsíce po srpnu 68. Nicméně kdož jsi bez viny, hoď kamenem. Všichni víme, že komunisté uměli vyvinout nátlak. Něco jiného je, když člověk bojuje sám za sebe, něco jiného, když má za sebou i rodinu a přátele. A že mu něčím vyhrožovali nebo vydírali jej, tomu bych věřil docela pevně.

Veľmi dobrý dokument, ktorý pekne rozpráva príbeh jedného z našich najvýznamnejších politikov, ale zároveň cez jeho prizmu ukazuje aj to, kam sme sa za tých 30 rokov dostali. Najvernejšiu repliku tomu dajú pripečení jedinci na Námestí SNP, ktorý vedú túto krajinu späť do neblahej minulosti, o ktorej rozpráva aj tento snímok. Dubček by sa v hrobe obracal. 75 %

Demýtizácia Dubčeka potešila, na rozdiel od formy tohoto filmu. Nikdy som sa veľmi nespriatelil s takouto podobou dokumentu, ktorá sa na Slovensku - zrejme aj vďaka viacerým oceneniam našich dokumentov (na rozdiel od hraného filmu) - stala akoby jedinou možnou alternatívou tradičnému faktografickému žánru. Tým, že sa pamätníci nechajú vystupovať a inscenujú sa ich príchody alebo natáčajú a do konečnej verzie dostávajú zábery akoby z pozadia, zákulisia, vzniká dojem hravosti a bezprostrednosti a posilňuje sa pocit autentickosti, pre mňa je to však nie až tak úprimné, ale hlavne časovo a informačne stratové, až otravné. Z dvoch hodín filmu tak dostanem minimum informácií, a nových ešte menej. Plusom, aj keď pochybným, sú aj scény so súčasným presahom, zo stretnutí všakovakých popletených extrémistov, mudrlantov a revizionistov - ktoré sú z filmu najzaujímavejšie (a chápem, že autorovi nedalo ukázať, kam sme to dopracovali s tou ľudskou tvárou), ale to by si zaslúžilo skôr svoj vlastný film, pretože tu sa mi veľmi nezdalo, že by mali akýsi priamy či podstatný vzťah k téme filmu.