Všechno bude fajn (2017)

Brňáctví, narozdíl od mentální retardace, lze ambulantně léčit. To by ovšem pacient musel naznat, že trpí brnitidou, a sám proaktivně vyhledat odbornou pomoc. Souhlasím s tím, co bylo ve filmu vyřčeno- nelze žít ve lži. Brňáci by měli nastoupit cestu pokání a vzdát se: brněnského poledne v 11hodin, sušeného krokodýla, možná i mysliveckého stadionu(to tam jako myslivci hází jezevčíkama na terče?), posezení v lehátkách u fontány na Svoboďáku. Nebo když je tam člověk návštěvou v zoo a některé popisky zvířat jsou hantecem, to se vám samou trapností úplně zatínají chodidla v pěst. Koneckonců, hlavním městem Moravy je historicky Olomouc, takže je otázkou, proč se tato vesnice u Vídně tak ztopořila a staví se metropolí. Průvodčí ve vlaku nás káral: to jste nemuseli dávat znamení, my tady zastavujeme i tak. Ale stejně. A na Monte Bú jsme také byli a tam je úplné... nic. Abych jen nehartusil - asi je to pohodové místo k životu, domorodci jsou srdeční, rádi se s vámi bez zábran dají do řeči, nebo jen tak jdou po městě a zpívají si. A jednou jsem si tam lehl do trávy a lezla po mně kudlanka, což mi od turistického průmyslu přišlo jako dobrý propagační nápad.

Výstižnější už tenhle film snad ani být nemohl. Všechny ty obecně známé pravdy (mnohdy s přesahem daleko za hranice Brna) režisér Robin Kvapil vyjádřil naprosto bez obalu a tak neuvěřitelně vtipně, že jsem se smíchy popadala za břicho. Ačkoliv jde především o hořce sarkastický a jízlivě hořký obraz doby, ve které jsme žili a stále ještě žijeme. (90%)

„Rozvrhnout 14 tisíc hrubého na jídlo, nájem a plínky, to je dnešní brněnský funkcionalismus.“ Asi na žádný jiný český film za poslední roky jsem se netěšil víc. A přestože má očekávání byla vysoká, tenhle „laskavě-anarchistický“ film je snad ještě překonal. Nevím, jak moc záleží na tom, zda divák v Brně někdy žil či ne, já se ale bavil královsky. I když je dobré dodat, že jde hlavně o satiru. Brutálně vtipnou, politicky nekorektní a hořkou zároveň, takže někdy film krapet sklouzává do lehké deprese, ovšem vzápětí je z ní vytržen nějakou vtipnou situací. Nejvíc mě asi bavily vstupy našeho „průvodce“ (při zmínce o doplácení půlky potratu ve stravenkách jsem se svíjel v křečích smíchy), ale těch frků i z úst ostatních aktérů si divák užije dosyta (vede „laktační guerilla“). A když si k tomu připočtu ještě milé rozloučení s „jemnou“ úpravou Knockin‘ on Heaven’s Door, musím dát zcela neobjektivních 5*. „On to jako Láďa myslel tak, že některý ty matky maj těch dětí třeba i 6. Víme vo kterejch matkách je řeč…“ - „To přece víme, ale to nesmíme takhle říkat!“

Forma poměrně vycizelovaná, ovšem ruku v ruce s až příliš chtěnou, hlasitou a monotématickou prezentací jakýchsi umělých (brněnských ?) pózujících dementů. Celkově lehce únavné a málo úsměvné, postupem času čím dál více ubíjející a už tak od dvacáté minuty jsem měl nutkavou tendenci vyrazit dálnicí D1 směrem ku Praze nebo Bratislavě ... prostě pryč ...

Hele, žít Brno fakt není taková póza, jak se může lidem, kteří v něm jakože nihilisticky přežívají, zdát. Jasně, je to sranda i nějaké to mrzení, ale dokument to není ani zbla a na jakože filmovou rekonstrukci v tom zase ty dokumentární prvky hrozně prudí. To, co začíná jako osobitý vtip, ve kterém se dá opravdu bydlet (v mém případě 7 let), skončí jako neskutečně vychtěná zábava party kámošů, co si to chtějí vyříkat s ex-kamarádama i nekamarádama, přičemž se maskují za (sic!) silnou linku o páru v očekávání a nakládají tak především sami sebe a dokazují všem naokolo, že určitá míra urbanisticko-sociálního kretenismu může postihnout kdekoho. Brno, město, které není bez následků.