Vrány (1969)

Gordan Mihić režíroval za svou kariéru jen tří celovečerní snímky (Film Vrane navíc společně s Ljubišou Kozomarou). Jinak je to ale jeden z nejplodnějších balkánských scénáristů. Na svém kontě má okolo stovky scénářů. Filmařské generace se mění, ale Gordan Mihić zůstává. Scénáristice se věnuje od počátku šedesátých let a činný je do dnešních dnů. Jeho jméno lze spojit, jak s "černým filmem", tak s představiteli "pražské školy". Spolupracoval s Živojinem Pavlovičem, Goranem Paskaljevičem, Stole Popovem, Emirem Kusturicou a mnoha dalšími významnými jugoslávskými filmaři, stajně jako s o generaci až dvě mladšími režiséry.... Vrane je "černý film", který si rozhodně zaslouží pozornost.(28.05.2015)

(KB - J) Existuje přísloví, že "vrána k vráně sedá", které se dá aplikovat na tento film na rovině postav, ale bohužel už nikoliv celého vyprávění, jež je značně nespojité. Černohumorné drama VRANY totiž vždy velmi slibně rozehraje určitou sekvenci, kterou ale nechá být a věnuje se jiné, případně pozornost tříští mezi několika nestejně zajímavých postav. Následkem toho se syžet rozpadá do série více či méně zábavných epizodek, které se ale nemohou rozhodnout, v jakém tónu se ponesou, protože nad eskapádámi ústřední čtveřice/trojice se prostřednictvím nediegetického hudebního motivu vznáší přízrak smrti. Dílčí epizody jsou navíc posunovány velmi nucenými a křečovitě působícími body obratu - zlomu, jako když jedna z postav má u sebe z ničeho nic potřebnou rekvizitu (pistoli) či někdo někoho uvidí na ulici. Vše vede k závěru, který se dá interpretovat různě, ale v celkově nesoudržném a nevyváženém díle působí tento umělecký přídavek a zpětná kritika počínání postav jako z jiného filmu. Stejně jako třeba úvodní pasáž, slibující, že by mohlo jít o horor, či momenty věnované matce jednoho z protagonistů, která je v set-upu představena jako velmi důležitá postava, aby byla poté vyprávěním odstavena a použita, když je třeba být tragický či komický - podle toho, jak se to hodí. Ovšem i přes zmíněné nedostatky (nesoudržnost, žánrová nevyhraněnost atd.) jde o mírně nadprůměrný počin z ranku "podvodnických tragikomedií", který není nutné chápat v linii jugoslávského černého filmu jenom proto, že ukazuje společnost z periferie.(03.11.2012)