Verbo (2011)

Mám rád zvláštní filmy a "Verbo" je rozhodně zvláštní film. Je to na jednu stranu realistické, ale na druhou se do toho promítá fantazie, která je spíše temnějšího charakteru. Netvrdím, že příběh je vyloženě dobrý, to zase není, ale díky vizuálnímu pojetí v sobě má něco, co z něj dělá zajímavý zážitek.

Nemohl jsem si nevzpomenout na Ženu ve vodě. To byla taky podobná hovadina. Jen tam malej negroušek luštil proroctví z krabice od corn-flakeů, zatímco tady děvče hledalo důkazy o existenci druhé strany v nápisech na zdech a tak podobně. Verbo je zajímavé akorát tím, že není blbé jednou, ale rovnou dvakrát. Obě poloviny filmu, první odehrávající se v realitě a druhá na opačné straně, jsou totiž vymaštěné každá jiným způsobem. ale zase abych nebyl jen negativní musím uznat, že z hlavní představitelky by v budoucnu mohlo něco být. Ale to by se nesměla upisovat podobným projektům. 10%

Ja by som nesúhlasil s niektorými užívateľmi a tému osamelosti teenagera v modernom svete nepovažoval za obohranú. Problémy filmu vidím úplne niekde inde. Totiž vo fungovaní mystického sveta, ktorý ECHJ vytvoril. Niektoré veci fungujú v rozpore s tými ostatnými a myslím, že keď ste scenáristom vlastného, pomerne krátkeho filmu, tak by divákovi malo byť na konci všetko jasné a nezrovnalosti by nemuseli byť zakrývané pátosom. Ale pátos k teen veku patrí, takže ho beriem, ale za najvačšie klady filmu považujem niektoré hravé vizuálne nápady a dôveryhodnosť a sympatickosť hlavnej predstaviteľky. Ak by to bolo lepšie dotiahnuté, vynechala by sa animovaná pasáž a otravný španielsky hip hop, asi by mal film menej kontroverzné reakcie a mohol sa stať takým malým kultom pre odrastenejšie deti, ktoré sa cítia podobne ako Sara. A takých sa nájde kvantum.

Ona prapůvodní myšlenka, ke které španělská introvertní studie směřuje, je milá, dojemná a ve své podstatě velmi chvályhodná. Jenže kvůli příběhovým mysteriózním zákrutám nakonec poselství vyznívá velmi krkolomně a v mých očích dokonce opačně. Jinými slovy - ono varování před sebevraždou nakonec nepůsobí dost důrazně, spíše téměř nabádá k dobrodružství, ze kterého při dostatku odvahy bude cesta zpět. Což mi ve světě zranitelných teenagerů, na které Chapero-Jackson očividně cílí, přijde jako nebezpečná zbraň. Nevím, možná dělám z komára velblouda a nedokážu si proto Sařin příběh užít. I tak mi ale přijde celý metaforický koncept až příliš průhledný a hranice mezi realističností a snovým nadhledem naopak poněkud nečitelná.

Něco mezi teenage fantasy, hororem, Linkou důvěry, oživlou příručkou pro mladé sebevrahy a moralistním hip-hopovým trackem a la Majk Spirit. Zároveň film jasně aktivistický a cílící na senzitivní omladinu, která ve Španělsku ztrácí perspektivu a chodí městy duchů bez vidiny naděje. Tak nějak mám pocit, že to spíš osloví nezaujatého pozorovatele, který ocení (nenaplněné) ambice než teenagery, pro které to bude spíš něco jako nestravitelná povinná četba (ale samozřejmě jejich mentalitě prd rozumím, takže...). Klasický španělský patos, lavírování na žánrové hraně a pár celkem podařených momentů. Nemám důvod to zatracovat, byť za dobrý film bych to taky neoznačil.