Ve tři čtvrtě na dvě před Kristem (1982)

S Jeanem Yannem jako režisérem hodně svérázných satirických komedií už pár (vesměs pozitivních) diváckých zkušeností mám, takže mě tohle nijak zvlášť nešokovalo, ačkoliv občas to působí jako totální úlet. Ale žebych našel v této šílenosti nějaké výraznější zalíbení, za sebe (pokud nepočítám jenom pár vybraných scén) říct také nemohu. Celý film připomíná spíše jakési cirkusové představení herců, kde není důležitý ani tak jakýsi příběh, jako spíše samotné rozehrané téma, a některé atrakce už balansují na hraně trapnosti i dobrého vkusu. To se sice u Yanna dělo mj. vŠoubyznysu, kde jsem udělil plný počet, ale tam se vedle všech výstředních šíleností postupně začala objevovat i dějová linka se dvěma zajímavými postavami režiséra a skladatele, a celý film vyvrcholil dechberoucím finále, jež celé té předchozí šarádě dodalo i nový rozměr... Tak jsem byl zvědav, jakým způsobem vygradujeVe tři čtvrtě na dvě před Kristem, ale pokud jsem očekával cosi více uzemňujícího i zde, čekal jsem asi trochu marně. Sice i rozumím tomu, co nám chce Yanne sdělit tentokrát, něco to jako satira do sebe určitě má (už jen v tom závěru s ukázkou vyvoleného muže – rádoby politika z lidu, který po získání své moci může hlásat, co si zamane, a fanatický dav vždycky bude jásat, ať už hlásá cokoliv a ačkoliv každou chvíli během projevu mění postoj...), už jen proto ten film nemůžu úplně zatratit, ale svým stylem mi moc nesedl a myšlenkově nepřináší zase nic tolik převratného, co jsem neviděl v jiných politických satirách, abych dal vysoké hodnocení jenom kvůli tomuto poselství. Oproti Berhardinerovi jsem sice naopak velkým fanouškem Michela Serraulta, nicméně tentokrát se musím ke svému spolukomentujícímu přidat, protože jakmile Serrault začne předvádět tyhle trans/homosexuální kreace, je většinou i pro mě nesnesitelný a tady mi připadal snad ještě trapnější, než ve zmíněnéKleci bláznů. Díky pohlednému vizuálu a bohaté kostýmní výpravě sice nezašel tento film do fáze, kdy by začal nudit, ale těch nápadů jako s televizí (+ dalšími moderními vychytávkami) v starověkém Římě zase nebylo tolik, aby zachránily celkový dojem. Nelze přehlédnout silnou inspiraci monty-pythonovskýmŽivotem Briana, který mi připadá po všech stránkách o několik tříd zdařilejší i vtipnější.[55%](29.12.2021)

S Ježíšem má tenhle film společného hodně málo, vlastně nic. S kvalitním humorem, který Francie produkovala v 60. a 70. letech ovšem také, ale nemůžu říct, že by to bylo vyloženě nudné, párkrát jsem se zasmál, humor zde použitý je však na celkem nízké úrovni. Tohle je jakýsi mix Asterixe a Obelixe skřížený s Životem Briana a moderním způsobem života. To například znamená, že už mají v Římské říši televizi. Jenže tam také scénáristova fantazie začíná i končí. V hlavní roli se objevuje Coluche, který je tak trochu proti své vůli zvolán vůdcem demonstrace a následně skončí ve vězení. Beru. Jenže v roli Caesara se objevuje Michel Serrault a - oheň je na střeše. Nikdy jsem k němu nenašel cestu, ale většinou jsem s jeho přítomností ve filmech srovnal celkem bez problému. Zde totiž nedělá nic jiného, že pokračuje ve své (dle mého nejtrapnější) roli z Klece bláznů a těmi svými homovýstupy naplňuje minimálně třetinu filmu. Blééééé, to se nedalo vydržet! Kleopatra by musela být duševně velmi omezená, aby se do takového teplouše zamilovala.50%(09.01.2016)