Třídní sraz (2013)

Třídní sraz je takový polofilm o jedné ukřivděné bývalé žačce,která nebyla pozvána na třídní sraz po 20 letech a tak se rozhodla natočit film o srazu na kterém nebyla a v průběhu natáčení oslovuje bývalé spolužáky s tím,aby se vyjádřili k tomu proč na ní tenkrát ve škole byli zlí a proč jí ignorovali.Po 20 letech jí může těžko někdo ze třídy věrohodně odpovědět na její otázky které jí roky tíží a které má potřebu ve svém filmu ventilovat.Křivdy z minulosti se mají nechat spát pokud to je jen trochu možné,protože každý pokus o jejich nápravu způsobí víc škody než užitku.V každé škole,v každé třídě je někdo oblíben více a někdo méně,nikdy si nejsou oblibou všechny děti rovny a to,že se žáci budou pohybovat školními léty v úplné harmonii je také úplná utopie.Bohužel jsem měl před pár lety také tu čest zažít svůj třídní sraz a hned ještě ten večer jsem věděl,že je to poprvé a naposled neboť to bylo jiné než jsem očekával,atmosféra studená jako psí čumák i když se všichni křečovitě snažili o zábavný průběh večera tak mé zklamání bylo obrovské a jenom mě to utvrdilo v tom,že na minulost se po velké prodlevě nedá navázat.

Jestli vám bylo při sledování filmu špatně nebo trapně, zřejmě nemáte čisté svědomí, neboť jste se vědomě či nevědomě viděli v některém z oněch spolužáků. Člověk by si měl uvědomit co udělal, ozvat se i po těch x- letech zhodnotit, případně omluvit se za své chování. To, že jsme byli děti není žádná omluva. Já osobně se vždy ve škole snažil být ke všem přátelský, jednak protože jsem katolík, jednak protože mi to přišlo správné. Ale nemůžu popřít, že i přesto se občas vyskytli situace na které nejsem hrdý. A proto má u mě film 4*. Protože, mě uvedl v zamyšlení. V takové zamyšlení nad minulostí, lidskou povahou, a hlavně šikanou, jako snad žádný jiný film předtím. Srovnávat se dá snad jen se snímkem Zkažená mládež (2007).

Ono tí severania majú asi fakt vážny problém so šikanou na školách, tento námet je totižto v Škandinávii jeden z najobľúbenejších. Najviac sa mi páčil samotný film Anny Odell, to čo prišlo potom už trocha menej, aj keď to samozrejme bolo potrebné, pretože tu autorka vysvetlila mnoho vecí. Na niektoré otázky, mi však nedala odpoveď, čo je veľká škoda. Tiež to v druhej polovici snímku, a hlavne na záver, chcelo omnoho výraznejšiu konfrontáciu medzi postavami. Ale inak celkom spokojnosť.70/100Project 52 Films by Woman.

Zajímavé téma, obzvlášť v dnešní době , kdy je šikana skloňovaná ve všech pádech a to nejen šikana mezi dětmi,ale i šikana učitelů, kyberšikana ap. Asi je pro některé dospělé vzpomínka na školní léta otřesnou zkušeností a určitě nás všechny tak či jinak ta léta ovlivnila. Je omluvou "vždyť jsme byly děti" ?? Jak překvapivé, při představě, že bude film promítán veřejně, někteří měli potřebu ospravedlnit své chování. Dnes už jsem jiný člověk...
Švédské filmy jsou téměř 100% zárukou kvality. Takže téma zajímavé, druhá polovina filmu, trochu nudná.

Zajímavý námět převedený na "The movie about the movie about making the movie.":) Každý, kdo si někdy prožil na základní škole krušné časy, se v tomto snímku jistě najde. Každý ví, jak se na něm "outsiderská role" podepsala a jakou mírou ho poznamenala do budoucna. Takové věci v člověku zůstávají a v každém jinak dlouho. Já jsem ze základky už zhruba deset let a můžu říct, že teprve až možná teď mám pocit, že jsem se s tím z části dokázala vyrovnat a dokázala odpustit. Že jsem dokázala vylézt z té bezpečné ulity a tak trochu si začít víc věřit, být víc odvážná, otrkat se a srát na to, co si myslí lidi okolo. Přestat se jich bát, toho, jak se na mě dívají a toho, co si asi myslí. Ten strach mám pořád, ale už jsem se dokázala alespoň z části obrnit, dřív jsem to nedokázala. Chvíle, kdy ostatní dávají člověku na vědomí, že je zbytečný, nepotřebný a nepříjemný jako roztrhaný a špinavý hadr na podlahu, a jeho existence je pro ostatní zcela bezvýznamná, ty chvíle do Vás zaseknou drápy a nepustí. Trvá nějakou dobu, než se člověk dokáže vlastní vůlí vyhrabat z té díry, do které ho ostatní strčili. Já jsem vděčná, že se mi to docela podařilo a je mi líto těch, kteří možná právě teď prožívají ještě horší teror a nebo si kvůli tomu sáhli na život. S většinou lidí, shodou okolností, také z mé bývalé 9.C, se nyní normálně zdravím, bavíme se a přijdou mi úplně jiní než tehdy. Dospěli. Ale jestli bych měla odvahu je přímo kontaktovat a zeptat se jich na ty časy, to ne. Proč taky? Je to za mnou, minulost. Proč otevírat staré rány. Co bych z toho měla? Jenže někteří možná nechtějí čekat, až to někdy možná přejde a vzdají to rovnou, než se den za dnem trápit. Anna Odell natočila snímek o třídním setkání, a o tom, jak by mohl dopadnout. Vkusně a inteligentně "dokážeme se bavit jako dospělí lidé." Bylo by zajímavé, kdyby někdo nějaký takový projekt vyzkoušel i u nás. Myslím, doopravdy to udělal. Vždyť jsme byli děti. Hloupé, dospívající, zlomyslné, ošklivé. Co na tom teď vlastně záleží, že...? Jenže činy někoho dokážou formovat osobnost druhého. V té chvíli si to neuvědomuje ani jedna strana, ale postupující čas zvýrazní všechny jizvy, stejně jako je dokáže i hojit.